Reflex
ZVYKÁM SI
|
|
|
Pokud chcete ROMANA ZACHA (32) vidět jinak než v bílém gynekologickém plášti televizní Ordinace v růžové zahradě, musíte do divadla, kde jeho herectví září pestrobarevně. Až donedávna například jedl ve hře Kanibalové lidi. Pro divadlo skládá i hudbu. Inscenace s jeho hudebním doprovodem, Zmatky chovance Törlesse, byla loni - jako první česká inscenace vůbec - pozvána na prestižní rakouský festival Salzburger Festspiele. Roman Zach, muž mnoha tváří.
Jestli měříte dvě stě čtyři centimetry, jak se o vás říká, jste mezi českými herci nejvyšší. Je to limit, nebo výhoda?
Osobně výhoda, mám permanentní nadhled. Limit je to pro kameramany, proto v záběrech často sedím. Opravdový problém nastává, když někdo stojí proti mně. Většinou pak Linda Rybová, která hraje v seriálu Ordinace mou partnerku, balancuje na obrubnících, na kufru, na židli. Režisér říká: Máte být zamilovaní, a vypadáte neuvěřitelně komicky! Tady je každá rada drahá.
Smějí se vám kolegové z divadla za vaše televizní eskapády?
Velice. Chodily za mnou holky, že prý jsou ve čtvrtém měsíci, jestli bych se na ně nepodíval. Připadal jsem si jak Ladislav Chudík, když po něm chtěli vyšetřit kolena. Ale už jsem si to vyžral. Ležel jsem v té jejich jámě lvové, pošlapali mě, počurali a už mě nechávají. Jsou to kamarádi z divadla.
Už se vám nesmějí ani za to, že točíte na Nově?
Proč, když se veřejnoprávní televize nijak nesnaží? Když člověk vidí ty jejich nádherný pořady, krásný, zábavný, kašírovaný - to nejubožejší, co jsem kdy viděl, samí vtipní moderátoři, tak nevěří svým očím. Teď se holt původní seriály přetavily na Novu, kde se snaží, aby to mělo aspoň nějakou úroveň. A teď jsme si na to zvykli a říkáme si, že je to docela dobrý. Ordinace si aspoň na nic nehraje.
Stál jste u zrodu progresívního projektu pražského Divadla Komedie, kde se vybudoval stálý tým spolupracovníků, výtvarníků, herců, hudebníků. Jak ty čtyři roky hodnotíte?
Jsem strašně rád, že tam patřím. Možná se někomu zdá, že jsou divadelní texty v Komedii náročné, ale mě nesnadné věci uspokojují. Pro mě by bylo za trest hrát v Oscaru Wildeovi, v Jak je důležité míti Filipa bych se zbláznil. Nechci účinkovat v některém z těch pražských divadel, kde se provozuje komerční lidové léčitelství. Mám rád, když jsou lidi na jevišti spřízněni volbou a nemusejí si toho moc říkat. To byl případ inscenace Kvartet německého dramatika Heinera Müllera v režii Dušana Pařízka, svérázné parafráze Nebezpečných známostí. Kvartet - už měl derniéru - jsem hrál s kolegou Martinem Fingerem, znám ho hrozně dlouho. Zkoušení to bylo příjemné a uvolněné. Přesně tak si představuju práci, která má smysl. A jestli se vám věci v Komedii zdají komplikované, hned vedle je Divadlo Kalich, tam se dá taky zajít.
Některé texty v Komedii jsou velmi náročné, za všechny třeba dnes už kultovní inscenace režiséra Jana Nebeského Kanibalové, hra německého dramatika Georga Taboriho s tematikou holocaustu, kde postavy povečeří lidské maso. Přesto ale do Komedie chodí lidi od studentů až po seniory.
Třeba po Kanibalech zůstávali diváci po představení často dlouho sedět. Bylo jasné, že v nich zanechalo silný dojem. I po Kvartetu jsme zažívali podobnou atmosféru. Myslím, že je to tím, že diváci cítili, že si v textu i v inscenaci libujeme, že nás baví. Jeden velmi starý pán za mnou dokonce vylezl nahoru, aby mi poblahopřál. Prostě dobrý. Ale samozřejmě vidím dost lidí, kteří na některých inscenacích usínají a pak se probudí a řeknou, že to bylo super.
Vy z jeviště vidíte, když si dá divák dvacet?
Někdy, záleží na hře. Při jedné inscenaci jsem seděl na forbíně, koukal do lidí a najednou jsem zahlídl pána, jak se mu strašně klíží oči, zavírají, zavírají, nemůže si pomoct, pak se zavřou a pak se zas po deseti minutách probral. Já to těm lidem přeju: dáš si pět minut pauzu, odpočineš si a můžeš se zas koukat dál.
Stopa, kterou nechává pedagog Boris Rösner na svých žácích na DAMU, je všeobecně známá. Vy jste se ale vydal opačnou cestou než on, velkého gesta se u vás nedočkáme. Je to tak?
Boris Rösner byl skvělý komentátor našich školních hereckých výkonů, vždycky jsem mu jasně rozuměl, co chtěl říct, což bylo přínosné. I když jednou jsme se střetli. Hráli jsme spolu v televizní inscenaci podle Pavla Kohouta, on velitele pevnosti, já jeho podřízeného. Tam byla scéna, kdy on mi má něco říct a mně se podlomí strachy kolena, vše ve velkém detailu. Zkoušeli jsme to a po čtvrté klapce si mě pan Rösner vzal stranou a říká mi: Hele, teď ti musí poklesnout brada. A já ho nebyl schopen poslechnout. Nutil jsem se, ale brada ne a ne klesnout, prostě jsem strach takhle projevit nechtěl. Každý máme svůj specifický způsob projevu, což je v pořádku.
Už na škole jste hostoval v Národním divadle, byl jste tam i v angažmá. Proč jste odešel?
Bylo to období, kdy do Národního tahali mladé kluky a ti pak toho moc nehráli a naštvaní odcházeli. Já tam nastoupil jednou hlavní rolí, pak už jsem hrál jen menší role a ptal se, jestli pro nás budou role výraznější, a oni: Jste mladí, chvíli tu buďte, žádného Romea sice nechystáme, ale vydržte. No a já měl nabídku z Činoherního studia v Ústí nad Labem, tak jsem si řekl, že nebudu čekat.
V Ústí jste se taky poprvé proslavil jako hudební skladatel.
No, proslavil. Zadání bylo napsat trampské písně ke hře režiséra a dramatika Jirky Pokorného Taťka střílí góly. Což jsem udělal a po premiéře jsme plánovali i koncert s lidmi, kteří se na nahrávání podíleli. A tak večer po premiéře Taťky lidi čekali, my se trochu opili, dlouho se nic nedělo, až někdy v půl dvanácté nám řekli, že už bychom měli hrát, že lidi chtějí domů. Nakonec jsme sešli do foyeru, zvukař nás nějak blbě ozvučil, nebyli jsme slyšet. Po první písničce jsme začali odpadat, já hrál na neslyšnou kytaru, skončili jsme druhou písničku a bez potlesku se odvalili do davu lidí, od kterých jsem čekal průser. Nicméně nedlouho poté jsem dostal další dvě nabídky k napsání scénické hudby a začalo mě to bavit.
Prý neumíte noty.
Já svoje písničky neskládám, hraju je. Za tu dobu jsem si vytvořil okruh lidí, kteří nejsou roboti, nejsou jen instrumentalisté, dokážou improvizovat a hledat, zahrají bez not. Když muzika nevznikne na papíře za jeden večer a pak zůstává vytesaná v notách jako v kameni, připadá mi živější. Fascinují mě jakékoliv strunné, kladívkové a bicí nástroje.
Hudbu berete jako bokovku, nebo je to už další profese?
Hraním a komponováním si odpočinu, velmi. Ale nedovedu si představit, že bych to dělal „jenom“. To je jako hraní v seriálech: nedovedu si představit, že bych dělal jen to.
Seriál Ordinace se odehrává v relativně emočně náročném prostředí gynekologické ordinace. Vy jste čerstvý otec. Dotýká se vás to osobně?
Lhal bych, kdybych řekl, že ne. Jsem rád, že se mi syn narodil těsně před tím, než jsme začali loni v červenci točit, protože kdybych věděl o všech průserech, co se mohou při porodu stát, tak bych tam asi omdlel. Už chápu americké doktory, že nikdo z nich nechce být porodníkem, protože jakýkoliv problém nebo chybu sleduje armáda právníků. A Ordinace je myslím docela poctivá v tom, že všechny krizové záležitosti konzultujeme s odborníkem tak, aby byly co nejautentičtější. Někdy je to záhul: třicet dílů - dobrý, ale padesát? Osmdesát? Co se tam bude dál dít? Budeme asi rodit čtyřčata, pak paterčata, pak budu já rodit a budu chodit s Petrem Rychlým. Nechám se překvapit: víme jen asi pět dílů dopředu.
Kdo je blízký vašemu typu civilního herectví v televizi?
Je jich víc. Vůbec jsem neměl a nemám problém s Danou Syslovou, která hraje v Ordinaci mou matku. Je výborná herečka, nezkažená, má nadhled a je to z jejího výkonu znát. Jsou lidi na obrazovce, ze kterých čiší ambice, hrají na plné pecky, protože vědí, že na základě toho mohou dostat další role. A to je taky znát.
Natáčíte dvacet dní v měsíci od rána do večera, jak se všichni snášíte?
Až na občasné záchvaty smíchu bez problémů. S Petrem Rychlým, jak si hrajeme na ty doktůrky na operačním sále a vypadáme oba jako Rákosníčci, tak to já nevydržím, směju se, nemůžeme natáčet.
Jak přijde popularita: rychle, nebo postupně?
Předtím mě někdo někde viděl, myslel si, že mě zná z hospody. Záhy jsem se stal Kamilem - fotografem ze seriálu Redakce. Byl jsem bezejmenný, seriálový herec. Teď jsem zase Šebek. Chodí mi dopisy a e-maily. Ale jinak jsem v Komedii, pak jdu na natáčení, není čas. Jsou dvě hospody, kam zajdu a kde potkávám stejný okruh lidí.
Točíte kvůli penězům?
Určitě. V divadle se o penězích vůbec nedá mluvit. Televize je obživa, ke které jsem si rád našel vztah díky lidem, co ji dělají se mnou, i když ne všichni mě baví. Můžeme rekonstruovat barák a nemusíme přemýšlet, jak zaplatit složenky. Film, který by mě enormně zajímal, zatím nepřišel, tak holt dělám v televizi. Ale divadlo je kompenzace všeho. K divadlu přidávám muziku, k televizi divadlo. Tahle trojkombinace dělá dobrotu.
Co se stane, až v červnu dotočíte a skončí seriálový maratón? Nežijete teď tak trochu zvláštní, kondenzovaný život?
No, nejsem pánem svého času, nevím, kdy co bude, někdo rozhoduje za mě. Když mám dvacet dní nabitých natáčením a najednou se dotočí, druhý den ráno nevstávám mezi pátou a šestou, tak cítím zvláštní prázdnotu. Znám hodně lidí, kteří hrají pětatřicet představení měsíčně, o víkendech dvojáky, a najednou někdo z herců onemocní, člověk má náhle večer volno a neví, co má dělat. Najednou můžou být doma, mají třeba i rodinu, ale nevědí, co s tím. Až skončíme v červnu s natáčením, bude se mi trochu stýskat, ale budu se snažit na to zapomenout a jít dělat něco jiného. Je taky dobré někam vypadnout, odjedeme s rodinou na pár týdnů pryč.
Máte téměř ročního syna - jak se vám změnil život?
Mít dítě znamená být opatrnější, víc věcí si uvědomuji, překvapuje mě dojetí, když ho vidím, připadám si jako blázen, život dítěte považuji za neuvěřitelný dar, dojímá mě, že z naší lásky mohlo vzniknout něco tak fantastického. Taky nastala mnohem větší honička. Moje přítelkyně Andrea to zvládá skvěle, taky pracuje, je kostýmní výtvarnice a scénografka. Dřív byl náš život volnější, teď všechno plánujeme, letím domů v půl třetí, hlídám, nakupuju, zařizuju, pak běžím do divadla. Zvykám si.
ROMAN ZACH se narodil 13. června 1973 v Ústí nad Labem. Vystudoval stavební průmyslovku a DAMU, pak hrál v pražském Činoherním klubu, v Národním divadle v Praze (Hrdina západu), sedm let v Činoherním studiu v Ústí nad Labem (Paraziti, Shopping and Fucking, Taťka střílí góly, Hamlet), nyní je na volné noze a spolupracuje převážně s ředitelem pražského Divadla Komedie Dušanem D. Pařízkem a režisérem Davidem Jařabem (nyní k vidění v inscenacích Parsifal, Předtím/Potom a Vodičkova-Lazarská). Je autorem hudby k filmům Skins, Vaterland, lovecký deník a k více než dvaceti inscenacím Divadla Komedie, Činoherního studia v Ústí nad Labem, Národního divadla, ale i Staatstheater Darmstadt, Schauspiel Kšln a mezinárodního divadelního festivalu Salzburger Festspiele. Zatím poslední hudbu složil k inscenaci Lazarská-Vodičkova, nové smutné komedii v domovské Komedii. V televizi hrál například v seriálech Hop nebo trop, Redakce a nyní Ordinace v růžové zahradě.
|
|
|
|
Veronika Bednářová, Reflex, 2. března 2006
|
|