Právo-Salon
DOMOV JSOU PRO MĚ LIDI, SE KTERÝMI SI ROZUMÍM
|
|
|
)S( Kde cítíte své kořeny, kde je pro vás doma?
Jsem typické emigrantské dítě, co se domova týká, totálně roztříštěné. Z evropského pohledu nepatřím nikam. Kořeny mám na Moravě, domov v Německu. Můj otec totiž někdy v roce 1973 či 1974 vycestoval do Vídně a povedlo se mu tam dostat celou rodinu, tedy matku i mne, a zůstali jsme tam. Rané dětství jsem trávil ve Zlíně, ale pak jsme žili chvíli v Rakousku, ve Vídni a ve Vilachu, posléze ve Švýcarsku, poté v Nizozemsku, pak byla krátce zase Vídeň a potom jsme se definitivně usadili v Německu. Po úmorném putování jsem se konečně cítil někde doma. Nizozemsko byla dovolená, Švýcarsko hory, Rakousko jsem nenáviděl - způsobem mluvy, uvažováním, dialektem mě totálně svazovalo. Údajně jsem se tam choval jako téměř autistické dítě. Ale v Porúří, v Dortmundu, jsem najednou ožil, začala probíhat moje socializace.
)S( Co pro vás tedy znamená domov?
Pro mě doma není místo, kde jsem se narodil nebo kde jsem vyrůstal. Pro mne doma spíš znamená místo, kde zrovna jako režisér působím, doma je soubor, se kterým pracuji, tedy v současné době Divadlo Komedie. Kdybych tento domov ztratil, hledal bych si ho jinde, v Česku, Německu či další zemi. Důležití jsou pro mne hlavně lidé, se kterými dělám. Teď jsem velmi spokojený tady v Praze. Podařilo se nám dát dohromady silný, inspirující, jedinečný kolektiv, který se skutečně zajímá o společné směřování a cíle, vzájemně si věříme, ovlivňujeme se a respektujeme. To je pro pocit domova asi to nejdůležitější.
)S( A co jazyk? Mluvíte výborně česky. V jakém jazyce přemýšlíte? V jakém jazyce se vám zdají sny? Není právě jazyk pro pocit domova nejdůležitější?
Já jsem celá sedmdesátá a osmdesátá léta nemluvil česky v podstatě vůbec. Otec si myslel, že to tak pro mě bude lepší. Nechtěl mě zbavit českých kořenů, s mámou samozřejmě mluvili mezi sebou česky. Ale protože předpokládal, že v německojazyčné oblasti zůstaneme, chtěl, abych mluvil perfektně německy, a ne jako přistěhovalec. Navíc táta je herec a potřeboval se naučit správné výslovnosti. A já jsem pro něj byl prvním korektorem.
)S( Jak a kdy jste se naučil česky?
Česky mě naučili až prarodiče. Poprvé za námi směli přijet v roce 1978 do Dortmundu. Začínal jsem česky trochu mluvit a hlavně rozumět. Ale protože jsou dědeček s babičkou z matčiny strany ze Slovácka, mám dodnes slovácký přízvuk, výrazy i stavby vět. Tento lokální kolorit mě docela baví. Je zajímavé, do jaké míry je někdy spojený s konkrétní vzpomínkou na konkrétní období života - například věta mého dědy, kterou mi řekl o mé holce: „Takovú přitrúblú káču dostaneš aj s gruntem.“ Dodnes je v mé češtině toto nářečí znát. Přestal jsem s ním bojovat - stejně se ho nezbavím. Pro mě je čeština vlastně exotický jazyk. I česká kultura je pro mě něčím exotická. Ohromně mě přitahuje, zajímá a baví. Myslím, píšu a - chcete-li - i sním zatím v němčině, vždyť jsem v ní vyrůstal, chodil do školy, vystudoval univerzitu. Ale češtinu se intenzívně učím a pomalu se v ní zabydluji. Zatím překládám jen z češtiny do němčiny, naopak jen výjimečně a za spolupráce lektora, už si ovšem v češtině troufám upravovat texty a tu a tam i samostatně psát.
)S( Co vás na české kultuře nejvíc přitahuje?
Když se podíváte na českou literaturu 20. století, na to jak například literární avantgarda s jazykem nakládala, s jakým výrazivem suverénně zacházela, to je famózní. Jsem rád, že se můžu s tímhle stále seznamovat.
)S( Jaké texty, díla, autory máte nejradši?
Možná se budete divit, ale někdy čtu i sekundární literaturu, třeba F. X. Šaldu. Poradila mi to někdy v prvním ročníku na DAMU začátkem devadesátých let dramaturgyně Národního divadla a naše pedagožka Johana Kudláčková. Na Šaldovi jako prvním jsem objevoval, jak by měla vypadat spisovná čeština. Možná mi tyto texty jsou blízké, protože jsem se vždycky zajímal o literaturu přelomu století a literární avantgardu mezi první a druhou světovou válkou, přirozeně nejprve o německy psanou - Robert Musil, sourozenci Mannovi... Ti mi otevírali klíčové otázky nejen literatury, ale i kultury a filosofie. Neobyčejně rád jsem jako student četl Franze Kafku. Tím jsem se již tehdy přiblížil Praze. A když jsem sem pak přijel a učil se česky, samo sebou mě zajímala avantgarda, která tady působila a používala - což bylo pro mě nečekané - malé i velké literární formy: poezii, novely, romány, drama, dokonce operu. Četl jsem a čtu rád Seiferta, Wolkera, Biebla, Haška. Z celé té epochy v české literatuře mě osobně možná nejvíc zasáhl Karel Čapek. Ovšem ne nějakou velkou formou nebo divadelní hrou, nýbrž tím, jak přeložil Apollinairovo Pásmo. To je pro mě jeden ze zásadních příspěvků české kultury středoevropské meziválečné avantgardě. Překlad, který je možná dokonce lepší než samotná předloha. Jenom díky němu vlastně vznikl v Čechách literární žánr pásma, který na Apollinaira navazoval a rozvíjel dál jeho poezii. Právě zacházení s jazykem, co všechno se jím dá sdělit, když si člověk uvědomuje a váží význam slov, je to, co mě zajímá i jako režiséra.
)S( Dají se obnovit tak těsné česko-německé kulturní vazby, jaké byly kdysi v minulosti?
Myslím si, že současné kulturní dění - živá kultura, která přesahuje svým působením a tím i významem hranice mezi státy, jazyky a různými způsoby uvažování -může být tím zásadním krokem. Opravdu jsem si užil spolupráci českých a německých kolegů na inscenaci Zmatků chovance Törlesse. Následující věta se může zdát marginální, ale někdy je dobré takouvouto marginálii jasně pojmenovat: potvrdilo se, že Češi a Němci mohou společně - otevřeně, bez obav, předsudků a zábran - jednat. Vůbec nehrálo roli, že poprvé v historii měl hostovat český režisér na Salcburském festivalu. Zabývali jsme se rakouským autorem Musilem, zjistili jsme, jak současné je sdělení jeho románu. Nemluvili jsme o minulosti, zajímala nás pouze přítomnost. To mě naplňuje nadějí, která je plná zcela budoucích perspektiv. Vím, že všechno se vrátit nedá, ale věřím, že česká, rakouská a německá kuchyně se mohou stále doplňovat. Koneckonců právě tímto směrem míří celá dramaturgie Divadla Komedie. Neuvádíme pouze německou dramatiku, jak se o nás tvrdívá, velkou pozornost věnujeme také současným českým autorům. To je pro nás věc zcela zásadní: dramaturgie tří středoevropských divadelních regionů - Česka, Rakouska a Německa. Náš repertoár je podnět k živému diskursu, zabývá se podstatou povahy střední Evropy a její společné kultury, sami ji tím možná pomáháme tvořit. Stále sílící ohlas diváků i divadelníků v Praze a postupně se rozvíjející spolupráce a velký zájem o naši práci v Německu, Rakousku i jinde v Evropě je pro mě důkazem, že to funguje.
)S( Více než jiná divadla se výrazně zaměřujete na autory druhé poloviny 20. století a ty současné. Podle jakého klíče je vybíráte?
Jediný společný jmenovatel, který nepůsobí paušálně a nezjednodušuje, neexistuje: Při studiu autorů, které si vybírám, rád zjišťuji, že píší nečekaným způsobem o době, ve které žijí. Že se dotýkají témat -třeba i ožehavých, která jsou pro střední Evropu aktuální. Že se vyznačují politicky vyhraněným postojem, že například vnímají a jasně poukazují na historické souvislosti kulturního, společenského nebo politického dění. Když mě text pak navíc ještě zasáhne svou poetikou, zvláštním výrazivem nebo stavbou, mám důvod se k němu vrátit.
)S( Mohl byste být konkrétní?
Tak třeba Werner Schwab. Monolitické tvary jeho textů, jeho zacházení s jazykem, to je poezie, ryzí poezie konce 20. století. Jeho přístup k divadlu lze srovnat s Čechovem před sto lety. Také on psal texty, ve kterých se postavy ve zdánlivých dialozích zcela zásadně míjejí. Minuty, hodiny, celou věčnost uvažují o sobě, jenom o sobě, neposlouchají jeden druhého, nejsou s to navázat komunikaci, i když o ni usilují. Schwab ve svých nejlepších hrách buduje srovnatelné dramatické situace, jejichž skrytým tématem je bezmála zoufalá touha postav po komunikaci a naprosté ztroskotání tohoto úsilí. Jistý model situací jedinečným způsobem přetavil do zcela současného jazyka, tedy jazyka začátku devadesátých let 20. století. Diváky tím totálně zasáhl. Škoda, že se v té době v Česku nehrál. Nebo se podívejte na Thomase Bernharda a jeho hry nebo prózy, které Schwab důkladně studoval. Je to přesně znát na tom, jak oba kladou důraz na volbu významotvorné složky a její případné opakování. Významotvorná složka se stále vrací, pokaždé v jiné souvislosti, pokaždé s konkrétnějším a stále konkrétnějším významem. Sdělení je opakované, opakování se stává - nakonec virtuózním -sdělením. Oba jsou s to až do nejjemnějších nuancí pojmenovat emocionálně vypjatou situaci nebo racionální úvahu. Dalším takovým autorem je pro mě Heiner Müller, který jako jeden z prvních naprosto rezignoval na vytváření divadelní situace. Ve stejné souvislosti se zajímám o hry Elfriede Jelinekové. Ona se postupnou rezignací na děj a na situaci dopracovala dokonce k popírání samotné divadelní postavy. Zcela zásadně pokouší divadlo a divadelní jazyk. Jakoby si kladla otázku, zda samotné divadlo, které ji živí, ještě má smysl. Takto polemizuje nejen s divadlem, nýbrž s celým stavem kultury a společnosti. Vědomě sleduje svět, pro který a o kterém píše. Uvádět takové autory na jeviště je pro mne velkou výzvou.
)S( Vaší poslední inscenací v Divadle Komedie je ale hra z úplně jiné doby a poněkud odlišného - aspoň teritoriálně - autora: Mrožkovi Emigranti. Proč jste si tuto hru z doby už poměrně vzdálené - jde o dialog dvou emigrantů z východního bloku v polovině sedmdesátých let - vybral?
Mrožek splňuje všechna mnou teď vyjmenovaná kritéria. Psal velmi konkrétně o době, kterou žil. Z politických důvodů se stal exulantem, a - soudě podle jeho her - velice pocitem vykořeněnosti trpěl. A protože byl pro něj v době sedmdesátých let svět z naprosto konkrétních důvodů neuchopitelný a nepochopitelný, analyzoval tuto pro něj zcela existenciální neuchopitelnost vlastního osudu ve svých hrách. Tak dospěl k poetice, na základě které je dnes řazen mezi autory absurdního divadla. Pro mne osobně je ale Mrozek, stejně jako Václav Havel, spíš realistou, autorem naprosto seriózních, poetických a zábavných zpráv o naprosto absurdní době. Psal o absurdní povaze společenského a politického dění éry šedesátých až osmdesátých let 20. století. Rozebírá neuvěřitelné detaily a odhaluje tak tehdejší -z dnešního hlediska skutečně absurdní - mechanismy moci. Emigranti mají ovšem díky existenciálnímu, ryze lidskému rozměru postav z dnešního úhlu pohledu zvláštní kvalitu: jsou s to přežit svou dobu, přesahují rovinu politických a historických souvislostí, o kterých Mrožek původně psal. Stačí několik škrtů, a děj Emigrantů se odehrává dnes. Převrat sice proběhl před více než šestnácti lety, postavy, disident AA a dělník XX, spolu ale stále sdílejí suterénní byt někde na Západě. Nejsou s to překročit stíny své vlastní minulosti. Někdejší disident si nepřipouští, že změna mu vzala pocit potřebnosti jeho životního námětu. Po pádu totalitního režimu už prostě nemá proč psát o svobodě a o otroctví. Návrat domů je pro něj nemyslitelný. Jen když svou existenci povede za jakýchsi emigračních podmínek dál, nemusí si přiznat, že už nemá pro co žít. Jeho spolubydlící původně odešel na Západ, aby zbohatl a zaopatřil tak svou strádající rodinu. Z někdejšího představitele dělnické třídy se na volném trhu už dávno stál akumulátor přidaných hodnot. Domů se nevrátí, musí dál vydělávat, už toho nemůže nechat. Samozřejmě je mi osobně bližší příběh toho prvního. A mám pocit, že mezi autory a kulturními činiteli sedmdesátých a osmdesátých let je podobných osudů hodně.
)S( Jak se v dnešní situaci cítíte vy?
Jako bych stále podával zprávy z exilu... Je zvláštní, jak silně může téma hry, které mi připomíná vlastní minulost, souznět se současností. Coby klasický zavlečenec jsem se před lety na krátkou dobu vrátil do České republiky. Z krátkého pobytu se stal dlouhý. Dlouho jsem se pak cítil jako skutečný cizinec. Nejsem si jistý, jestli pocit vykořeněnosti v sobě stále nekultivuji, jen pro případ, že někdy zase vyrazím do ciziny. Respektive domů.
***
DUŠAN DAVID PAŘÍZEK (1971) - divadelní režisér, esejista, překladatel, dramatik. Od dvou let vyrůstal v Německu, na mnichovské univerzitě vystudoval komparatistiku a divadelní vědu, na pražské DAMU v roce 1999 absolvoval režii. Ještě během studií stačil založit Pražské komorní divadlo a zaujmout pražské publikum inscenací hry rakouského dramatika Wernera Schwaba Prezidentky a Brechtovou Třígrošovou operou. V roce 2002 přivedl soubor do pražského Divadla Komedie, které dnes patří svým repertoárem a poetikou k nejpozoruhodnějším českým scénám. Od roku 2002 režíruje také v Německu (Hessisches Staatstheater v Darmstadtu, Schauspiel Kolín nad Rýnem). Loňskou koprodukci Pražského komorního divadla, Deutsches Theater Berlín a Salzburger Festspiele - dramatizaci románu Roberta Musila Zmatky chovance Törlesse - představil v listopadu 2005 na desátém ročníku Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Jeho zatím poslední inscenací v Divadle Komedie jsou Mrožkovi Emigranti s Karlem a Marianem Rodenovými.
|
|
|
|
Vladimír Hulec, 30. března 2006, Právo, Salon
|
|