Týdeník Rozhlas
SILNÉ DRAMA V KOMEDII, FRAŠKA U ŠVANDŮ
|
|
|
Představení hry Bash amerického autora Neila LaBute v Divadle Komedie navozuje představu, že jste na párty, byť poněkud pracovní. V kruhovém prostoru na jevišti (scéna Lukáš Kuchinka) si sice stejně jako herci můžete nabídnout občerstvení, ale jinak vše působí spíš věcně než příjemně. S rozpaky příznačnými pro každý začátek se společenské konverzace ujímají John a Sue. Jak jsou mladí, svěží a jak se mají rádi! Zvlášť ona – v podání Ivany Uhlířové – se sice taky trochu ostýchá, ale pro manžela má něžně obdivné pohledy a při jakémkoli zaváhání ho tu očima, tu gestem podpoří: jen ať nám poví, jak se do sebe zamilovali a vyrazili si na báječný výlet do města... A Michal Kern nám s její pomocí skutečně vypoví příběh mladíka, jenž ctí boží přikázání a v sobě má skrytého fašounka, který s nezastíraným uspokojením dokáže vyřídit toho, kdo se podle jeho uvážení božímu řádu a přirozenosti vymyká.
Už první příběh tedy napoví, že inscenace zkoumá momenty, kterými se v člověku uvolňuje vražedné zlo. LaBute nabízí bravurně napsané subtilní monologické příběhy, v nichž k násilí a krutosti dochází jakoby mimochodem, s lehkostí až bohorovnou. Postavy, které je vyprávějí, jsou přesvědčeny, že na své jednání měli nárok, činí totiž sebe sama měřítkem všeho. Své činy nám předkládají bez jakkoli zdůrazňované dramatičnosti a exprese – dokonce jako logickou očistnou oběť.
Inscenace LaButeho hry – jako před pár lety úspěšní Taboriho Kanibalové – vznikla ve spolupráci divadelníků z Komedie – Pražského komorního divadla a Činoherního studia v Ústí nad Labem. Režisérka Natálie Deáková, stejně jako herci, pracuje s nenápadnými detaily, jemným zvýrazněním a navracením obměn motivů, jejichž hlubší význam v celkové stavbě se odhaluje až postupně – jako třeba proměňující se obraz skvrnky krve. Ze své mateřské ústecké scény si do inscenace přivedla právě Uhlířovou a Kerna, pražskou část hereckého obsazení tvoří Vanda Hybnerová a Martin Finger. Jsou to herci, kteří už víckrát prokázali, že zdánlivě s minimem výrazových prostředků dokáží vytvořit silné drama. Finger nám představuje technokratického manažera v pasti obav ze ztráty zaměstnání a „slušné“ životní úrovně – božstva současnosti. Hybnerové Brenda byla v dětství zneužita a otěhotněla s obdivovaným profesorem...
Pohyb všech tří příběhů graduje od „náhodného“, ve skutečnosti ale podvědomě vyhledávaného násilí, přes krutost z frustrace až k cílevědomé pomstě. Herci úsporným, ale významově přesným projevem vytvářejí autentický pocit společenského kontaktu „hrdinů“ s diváky a působivě sugerují jejich bezostyšné přesvědčení, že divák jejich jednání chápe, že je s nimi na jedné lodi. I díky tomu je naléhavost inscenace, byť je založena „pouze“ na vyprávění, až nesnesitelně silná.
(...)
|
|
|
|
Vítězslava Šrámková, Týdeník Rozhlas, 10. dubna 2006
|
|