Divadelní noviny
SLOVEM MEZI OČI
|
|
|
Nejsem herec a do divadla chodím jen jako divák, ale onehdy si v pražské Komedii přizvali ke spolupráci lidi z Činoherního studia Ústí nad Labem a toho herce ze mě na hodinu a půl udělali. Mohl jsem si za to sám, neměl jsem na premiéru hry Bash amerického autora Neila LaButeho začátkem března chodit. Ne že bych litoval. Hrál jsem prostě tím, že jsem seděl spolu s herci a ostatními diváky na jevišti v jakési růžovofialové psychoaréně a jenom jsem poslouchal. Ve třech jednoaktovkách ke mně mluvili sympatičtí lidé, jako by mi vykládali o své poslední dovolené u moře. Jenomže oni mi pověděli o tom, jak někoho zabili. Dospívajícího syna, dceru v nemluvněcím věku, náhodně potkaného homosexuála.
Médeovská historka byla předpověditelná a paradoxně nejméně uvěřitelná, aspoň pro mě. Příběh vymydlených mormonských manželů mě dostal víc – udělali si s přáteli výlet do New Yorku, a zatímco žena zůstala v noci v hotelu, muž se vydal někam do Central Parku oddělat si aspoň jednoho reprezentanta jím tak nenáviděné sexuální orientace. Nejsilnější byl příběh moderního Agamemnóna, který ve strachu, že přijde o práci, obětuje svou maličkou lfigénii. Povedlo se – holčička se sice za dost drásavých okolností udusila doma pod těžkou peřinou, ale džob tatínkovi zůstal.
Přiznávám, že nic v posledních divadelních letech na mě neúčinkovalo víc. A patrně nejen na mě. Slečna vedle mě začala nekontrolovaně vzlykat a já byl tak štajf, že jsem nebyl s to jí nabídnout kapesník. Ale udělala to pohotová dáma vedle ní z druhé strany. A najednou tu byli dva herci navíc, všichni to viděli a ty slzy měli v očích taky, akorát že to uměli ovládnout – účastníci tragédie antických rozměrů, jíž se dalo zabránit, ale nezabránilo, takže byla ještě tragičtější. Vůbec nevadilo, že my, chvilkoví herci, »jenom« posloucháme.
Etuda s kapesníkem byla paradoxně komická, nedala se schovat, všichni jsme byli na jevišti v intimním »rozhovoru«, všem bylo pekelně úzko a potom si jeden z nás za nás všechny zabulil. Režisérka Natália Deáková s něčím takovým možná nepočítala, možná jo, ale její představení připravilo pro tak silnou katarzi podmínky – před tím nelze než smeknout, stejně jako před autorovým textem.
O ten text mi jde. Není sice úplně vyrovnaný, ale v některých momentech má v sobě takovou sílu, že pokusy o jiné než »vyprávěcí« hraní by podle mého nutně skončily v přehrávání, ve zbytečných gestech a ještě zbytečnějších akcích. Jeví se mi to odlišné od české divadelní módy posledních let, a díkybohu za tu jinakost – za ten návrat k moci slova. Konečně žádné pitvoření, žádné potoky krve, žádné nacvičování čehosi v bazénu nebo v posilovně, žádná chladně brutální, s odstupem předváděná pseudodramata v manažerských kancelářích, redakcích barevných časopisů nebo koncentračních táborech. Nastylizovat a nasimulovat lze v divadle všechno. Pokud chybí silný příběh, můžou se herci uřádit, ale ve srovnání s utlumeně podanými LaButeovými historkami o zabíjení to pořád působí křečovitě.
Obsadit do hlavní role slovo je přinejmenším zdravá alternativa. Veškerá hrůza, krutost a zoufalství se jím dá vyjádřit líp než akcí, jeho účinek šokuje jinak než obraz, před kterým lze zavřít oči a říci si: nechutnost, počkám si, až mi ukážou něco jiného. Před slovem si uši zacpe málokdo, steče sluchovody až někam do ledví a pak tam zůstane zatraceně dlouho. Jako jed. Jako medicína. Moc bych si přál, aby tenhle autor napsal stejně silnou hru s jiným tématem. Podobně zdařilá inscenace, podobně dobří herci. Ale vyprávěly by se příběhy o lásce, soucitu, odpuštění. To by bylo!
|
|
|
|
Miloš Urban, Divadelní noviny 4. dubna 2006
|
|