Nedělní svět
LÁSKA, PYČO! OLÉ!
|
|
|
K fotbalu patří buřty, pivo a nenávist. Jako k životu
Ve stejnou chvíli, kdy se Guiller mo Franco (Villarreal) marně snažily semifinále Ligy mistrů hlavičkou překonat Jense Lehmanna (Arsenal), pokoušel se o stejný kousek se stejným výsledkem, ale na úplně jiném hřišti i Roman Zach (Divadlo Komedie). Přestože se nakonec Zach gólu dočkal těsně před poločasem ho přinesla kopačka jeho spoluhráče Jiřího Černého –, při úterní premiéře hry Elfriede Jelinekové Sportštyk o vítězích a poražených rozhodovaly úplně jiné věci než branky, body a vteřiny.
Zmiňovanému Frankovi se spolu s tisícovkami fandů ten večer zhroutil svět. Provinční španělský klub se mohl dostat až do finále nejlepší klubové soutěže, jenže to by musel Mexičan proměnit alespoň jednu ze svých šancí (nehledě na Riquelmeovu lajdácky kopnutou penaltu v samém závěru utkání). Pro rakouskou dramatičku a spisovatelku Jelinekovou jsou podobná chlapácká dramata typickým příkladem zvrácenosti současného světa. Jasně, proč si spontánně nezakřičet třeba „Baník, pyčo!“ Jenže zkuste si kousnout do párku, loknout pivka a zařvat „Láska!“, když už se jinak vyjadřovat nedokážete.
Jít sexíčku naproti
Právě buřty, pivo a propocené dresy obhroublých fotbalistů tvoří ve hře Sportštyk kontrapunkt k ladnému oblečení ženských postav, které se inscenací pražského divadla Komedie potácejí jako věčné oběti zvůle nadržených machistů. Jelineková muže ne snad přímo nenávidí, ale dává jim všechno pěkně sežrat. A nejen jim. Když v úvodu hry fotbalový tým znásilní cukrblící se slečnu (výborná Ivana Uhlířová), vnucující se „športovcům“ řečmi, o nadřazeností tělesna, Jelineková ji z pozice na jevišti přítomné autorky-rozhodčí (Gabriela Míčová) vůbec nelituje a častuje ji přízviskem „hanácké koláč s vlasama“. Ostatně v závěru hry se obětí davového násilí stane vlastní „vinou“ i sama autorka.
Sportštyk připomíná apokalyptický kabaret. Ve hře dělené na poločas – přestávku – poločas se střídají směšné výstupy (countryový duet, v němž si kovboj vyvolenou namlouvá slovy „ty tupá krávo“) s drsnými metaforami, kterými si Jelineková dobírá své oblíbené cíle: náboženské pokrytectví (hráč, který své sportovní sebeobětování připodobňuje ke Kristovu utrpení), hysterii mas (tým se stmeluje společným týráním slabšího jedince) či sexuální zneužívání (zmiňovaný skupinový styk).
Doražte to hovno!
Jelineková přitom doslova neříká, že tyhle Věci sport utvrzuje, zviditelňuje nebo do konce přímo iniciuje. Fotbalové hřiště – v Komedii ho tvoří praktikábly položené přes hlediště a diváci na něj hledí z pódia – je pro ní symbolem pevně ohraničené plochy, na které zazáří jen ti nejdravější za cenu největších podlostí, které se kupodivu řadě lidí jeví jako ty největší ctnosti. Fotbalové hřiště jí zkrátka připomíná klasický lidský život. Jak to onehdy řekl poněkud neobratně někdejší trenér německé reprezentace berti Vogts, jehož slova najdeme přetištěná v programu Sportštyku „Nenávist nepatří na stadion. Lidi by si svoje emoce měli prožívat doma, v obýváku, se svými ženami.“
Arsenal má svého Fabregase, Villarreal Riquelmeho, to Sportštyk má hned tři režiséry hry: Davida Jařaba, Jana Nebeského a Dušana D. Pařízka. Ve fotbale by takový triumvirát nejspíš skončil zmateným pobíháním a nerozhodným postáváním. Na divadle to naštěstí dopadá lépe, i když i v Komedii je kvůli nepřítomnosti ústředního „dirigenta“ znát jistá nekompaktnost představení. Nejvíc je to vidět na Nebeského hudební pseudopřestávce, která je natahována na mnohem delší dobu, než divák potřebuje (žádnou skutečnou přestávku hra nemá). Když rapující Martin Finger podesáté prodělává své zmrtvýchvstání, člověk si začíná přát, aby už fotbalová partička v čele s drsným Stanislavem Majerem tu zuboženou trosku (ve fanouškovském žargonu „ležící hovno“) konečně dorazila. Možná však, že právě k tomuhle animálnímu požadavku nás chce Jelineková spolu s pražskými inscenátory dohnat.
Ze hry nakonec příliš netrčí ani nezbytné interní vtípky, které nadčasový Sportštyk zasazují do reálných aktuálních kulis. Jako když se momentální seriálová hvězda Zach jako jediný z herců nepředstavuje, protože „mě přece znáte“. Nebo když autorka-rozhodčí stvrzuje svůj význam v inscenaci i životě zdůrazňováním nedávného obdržení Nobelovy ceny za literaturu. Nebo když divák celou dobu tuší, že se těch párků a piv, kterými se herci během představení cpou, ke konci dočká i on. Nebo když se těšíte na vtipné podobenství o fotbale a na plakátě si nepřečtete, že ho napsala Jelineková.
|
|
|
|
Jan H. Vitvar, Nedělní svět, 30. dubna 2006
|
|