Divadelní noviny
VIVAT JELINEK! ANEB O CHYBĚJÍCÍM OTCI
|
|
|
|
Je mučivé, když se člověk o něco snaží – a pak jde do divadla a najde to tam hotové. Divadlo Komedie – E. Jelineková: Sportštyk (režie David Jařab, Jan Nebeský, Dušan D. Pařízek). Když jsem přečetla text hry, smekám před realizátory: text je vlastně próza. Silná, sugestivní, na dlouhých monolozích postavená, nicméně víc próza než drama, jak jsme zvyklí. A že už byly zbourány snad všechny myslitelné formy, překročena všechna vymezení a zrušeny hranice mezi jevištěm a hledištěm, divákem i hercem; ale pořád nepadla poslední hradba – až Jelineková říká, co tu ještě řečeno nebylo, a ruší maskulinní reflexi světa jako univerzálně platnou. Vyrojilo se už mnoho ženských autorek, které o sobě podávají svědectví, kvílejí, sténají, žalují a šokují. Jsou dobré více nebo méně – žádná ale nepodává obraz světa, jaký je ne jen v ideji, ale v důsledku. V dopadu. Zrcadlení. Hle, Slunce: říká drama posledních dvou tisíc let: hle energie, síla, hrdinové a rekové, kteří v boji obstáli – či neobstáli. Nekonečno variant soupeření, úsilí a boje, nekonečno dějů na ose síly. Hle, Luna, říká Jelineková na ose harmonie: tak působí síla, když dopadne. Takto, když chybí. Jedině ve výsledku může síla poznat sama sebe. S geniální prostotou uvedla autorka na jeviště burácející fotbalový stadion. Řvoucí chlapy. Šikanující vojáky. Řičící fanatiky. Sílu bez korekce: násilí. A proti nim nechala bezradně zablikat naivku. Bezmocnou madonu. Žalující matku. Se smrtelnou dávkou ironie a sarkasmu nechává ty kvality vyznít v jejich čistotě. A zjevuje tak ono provázání individuální nejistoty jednotlivce s kolektivní jistotou: skandování, řev, síla opilá sama sebou... Sledovala jsem jedním dechem a poté i četla jedním dechem; stržena silou výpovědi. Obdivuji režiséry i herce, jak čistě rozpoznali, rozpletli a přesně pojali tu řeku sdělení. Toto není první hra E. Jelinekové, kterou jsem viděla, ale tvrdím, že je to poprvé, kdy vidíme svět pohledem, který tu přes dva tisíce let chyběl: toto je pohled Elektry zevnitř Elektry: mnoho dramat o ženách, pro ženy a často i ženami psaných vnímá Etektru jako mechanickou variantu Oidipova komplexu: jako výraz erotické touhy dcery po otci. To např. z Elektry kdysi vydobyl J. P. Sartre v domnění, že Elektru uchopí, když ji usvědčí. Byl to ovšem jen konfrontační pohled muže. Teprve v Jelinekové Elektra promluvila: Tati, ty jsi byl Bůh a nebojoval jsi za mě! Víc než touha je to bolest ze zrady na roli otce: Kdes byl, když mi ubližovala?? – řekla bych já... Řekly by tisíce Elekter, zrazených svými otci a trestaných svými matkami, které čekaly od manželství víc... To není sexuální soupeření: je to úděsný život bez otce, bez Boha, který mne nechrání. Který tu formálně je, ale pro mě nemá čas. Má svou práci. Něco důležitějšího, než jsem já. Život mimo ochranu lhostejného Boha s uraženou, trestající matkou, to je ono tajemství, milá Elfriede, milé Elektry: myslela jste si každá, že má víc rád tu druhou. Ale ne: na vás na obě se vykašlal. Chyběl v rodině. Jako vám chyběl i své ženě. Proto ho nechala umřít. To uražené matičky dělávají, když se k nim tatíček otočí zády, aby se věnoval něčemu, co ho víc baví. Svým hračkám: sportu, válce nebo byznysu, což je součet obojího a říká se tomu práce. Neuměly jste si představit, že vás otec neumí a nechce mít rád: že lásku jen vyžaduje a spotřebovává. Kdyby matky našly dost sil od takových mužů odejít, potkaly by se se svými dcerami jako milující, solidární bytosti. Jenže ono to není tak jednoduché: Agamemnonové bývají investoři a vyžadují servis. A pokud Klytaimestry mají manželství jako jedinou profesi, nezbývá jim než zůstat a mstít se, protože jedinou zbraní otroka je zrada. Agamemnonova profese ovšem není být otec a manžel. Proto na tom tak nelpí. Ten Aischylův se doma moc nezdržoval a navíc si z práce, totiž z války, přivedl mladou Kassandru. Ký div, že Klytaimestra svým dětem zařídila nenávistné, zhoubné prostředí. Je věru lépe být dobře oběšena než špatně vdána – ještě že jsou na světě i tací otcové, kteří vědí, že pokud mocný sloup nepodepře střechu, která ho má krýt před strázní světa, střecha se zhroutí a rozdrtí vše živé. Darmo není autorka nositelkou Nobelovy ceny...
|
|
|
|
Alexandra Berková, Divadelní noviny, 16. května 2006
|
|