Právo
DAVID JAŘAB: VŮBEC JSEM NECHTĚL ŘÍCT PAPOUŠEK…
|
|
|
David Jařab (1971) - režisér, dramatik, scenárista. Vystudoval brněnskou Janáčkovu akademii. Byl uměleckým šéfem brněnského HaDivadla, dnes v téže funkci působí v pražském divadle Komedie.
V r. 1989 se stal členem brněnského surrealistického okruhu A. I. V., od poloviny 90. let je členem Surrealistické skupiny, vlastní výtvarnou tvorbou se podílí na jejích výstavách, publikuje v revue Analogon, ale především připravuje její veřejná vystoupení - Večery Analogonu, jejichž čtyřdílnou televizní adaptaci uvedla nedávno ČT.
Je autorem či spoluautorem desítek divadelních scénářů a dramatizací (prvotina Neuvěřitelná skutečnost, monodrama Ostrostřelci, Paříž aneb Jeux d'Enfants, cyklus Ostrostřelci aj.).
Věnuje se televizní tvorbě, 18. srpna tohoto roku bude mít premiéru jeho první celovečerní film podle vlastního scénáře Vaterland - Lovecký deník, fantastický thriller s prvky černé komedie s Karlem Rodenem, Petrem Formanem a Františkem Řehákem v hlavních rolích. Večer Analogonu XIII. spolu s křtem antologie současného českého surrealismu Letenka do noci se odehraje v neděli 15. února v pražském divadle Komedie.
Je vám třiatřicet, měl byste mít tedy rozum - a vy se hlásíte k surrealismu. Proč?
Odmala mě zajímaly fantaskní věci, fantaskní literatura 19. století, ale i Alfred Jarry, Artaud, dada, a tak. Když jsem se v osmnácti letech setkal v Brně s Brunem Solaříkem a Blažejem Ingrem, porozuměli jsme si a já se připojil k jejich skupině A. I. V., kterou založili dva roky předtím. V okruhu A. I. V. jsme se pak aktivně konfrontovali se surrealistickými myšlenkami, ale především uplatňovali své vlastní metody společné tvorby, které byly tu více, tu méně surrealistickými myšlenkami formovány.
Nikdy jsem ale surrealismus nebral jako nějaké dogma či estetiku. Pro mě je podstatným východiskem, způsobem nazírání světa, ale na druhé straně mě například příliš neokouzluje lyrická podoba surrealismu, nepřipadá mi už dnes nosná či adekvátní době.
Totéž by se dalo říci o automatismu, jehož výsledkem jsou asociativní řady více či méně podařených básnických obrazů.
Ani nemám mezi surrealistickými tvůrci nějaké zvláštní ikony. U postele mi neleží Breton či Eluard, ale daleko častěji Joseph Roth či Elias Canetti. Mám ale samozřejmě své surrealistické favority: Bunuela, Artauda, Juliena Gracqua. V jistém slova smyslu se pohybuji svými názory spíše v prstenci než v jádru Surrealistické skupiny a surrealismus se snažím vnímat skrze vlastní zážitky a vlastní pohled na skutečnost.
Z hlediska organizačního jsem velmi nedisciplinovaný. K surrealismu se však hlásím také proto, že lidé, kteří jsou v Surrealistické skupině sdruženi, mi jsou sympatičtí svým názorem na svět či svým ustrojením - vnitřním většinou. Podobně jako oni nepovažuji surrealismus za něco, co by nám dělalo příliš reklamu, přitahovalo zájem, ale vnímám to mnohem více jako kouli, kterou nám - jako teď vy - každou chvíli někdo vyčte.
Surrealismus je pro nás zdroj, z něhož vědomě či nevědomě nějak vycházíme, a nevidíme důvod, proč bychom se k tomu neměli přihlásit, nebo to dokonce zapírat. Mnoho lidí to irituje, ale připadá mi to otevřenější, než se za každou cenu kasat, že to jsem JÁ, kdo vynalezl kolo. Není to nic víc a nic míň. A i toho rozumu, s nímž se kdekdo - povětšinou marně - ohání, je tam po mém soudu ažaž.
Co vás na surrealistickém způsobu tvorby baví? Ta nekonečná hravost?
Jistě, ale i další oblasti, které jsou surrealismu vlastní. Především ono nazírání světa. Umožňuje vidět věci, jevy, lidi s určitým nadhledem, nejenom v zavedených souvislostech. Pomáhá mi někdy odhalovat skrytou podstatu věcí. A pak je to především černý humor a absurdita, ale právě taková ta hravá, ne didakticky existenciální. Ona v sobě každá absurdita nese existenciální rozměry, ale v surrealistickém pojetí ne tak proklamativně.
Zajímavá je pro mě ještě jedna kategorie, a tou je nehoráznost - jedna z klíčových akvizic okruhu A. I. V., mimochodem. Jak se dá pracovat s nehorázností. Funguje to samozřejmě v literární podobě, ale velmi akčně, účinně i na divadle nebo ve filmu.
Takové to: "Dobrý den, jmenuji se Papoušek. Řekl jsem Papoušek? Skutečně. Nikdy jsem totiž slovo Papoušek neřekl. Áááá ... teď jsem ho řekl. Vůbec jsem nechtěl říct Papoušek. Myslel jsem, že řeknu: Dobrý den, jmenuji se Papoušek. Ááá! Už je to tady zase. Kdo to řekl? Já?!! Kdo jsem já?!!!" A nebo třeba se tam dá místo toho Papouška dát slovo Kohout a jede se nanovo. Třeba.
Jako metoda je nehoráznost velmi zajímavá: člověk najednou zničehonic udělá něco, co je neuvěřitelné, nepřijatelné, nehorázné. A v tom zvratu vzniká něco, co považuji za důležité. Pozornost vnímajícího je normálně otupena, a tímhle je najednou vytržen z poklidu, neví, jestli platí nějaký řád, jestli ještě vůbec něco platí, neví už chvílemi, ani jak se jmenuje, a to ho donutí vnímat věci v jakýchsi svého druhu nových souvislostech.
Stalo se vám, že jste to s tou nehorázností přehnal? Že jste vyvolal v divácích odpor, že oni to nahlédnutí z druhé strany nedokázali přijmout, neporozuměli mu?
Nevím, nikdy jsem se přímo nesetkal s takovou reakcí. Naopak jsem čím dál víc přesvědčený, že se ještě stále moc krotím. On je také velký rozdíl mezi nějakým naschválem, provokací pro provokaci, a tou nehorázností, která má tendenci jakoby otevírat dveře do neznámých komnat.
Když někoho zaliju na jevišti krví nebo hovnama, asi tím vzbudím nevoli a možná i nějakou odpudivou reakci, ale to bude všechno, jiný účinek žádný. Když se to ale posune do absurdního humoru a ta drsná nebo odpudivá scéna, byť je v prvním momentě velmi nepřijatelná, má humornou konotaci, tu nehoráznost, tak nemůže nebo by neměla být přijímána negativně. Lidé většinou pochopí, jak je to míněno.
Jde jenom o to, jaké dodržují společenské konvence, kolik snesou. Ale zatím se mi asi nestalo, že jsem tu hranici přestoupil. Nebo možná používám nehoráznosti moc rafinované, takže tomu ti lidé, kteří by mohli být potrefeni, spíše v tu chvíli nerozumějí a nereagujou vůbec, než že by byli v první signální soustavě pobouřeni. Ale třeba teď někdo viděl Večery Analogonu v televizi a byl pobouřen. Ale pochybuju.
V čem spočívá ten společný názor na svět, o kterém jste mluvil?
Nejde snad o světonázor, ten má už podle mne vyšší parametry, ale svého druhu světonázor to také samozřejmě je. Co máme ve skupině společné?
Východiska, která nám pomáhala hledat náš přístup k tvorbě, naše řekněme - knihovny, ať už ty skutečné nebo ty v hlavě. To vše formovalo náš humor, tvorbu, ale třeba i názor na společnost a společenské události.
Jednoduše se to dá říct takto: v Surrealistické skupině se scházejí lidé, kteří mají společná témata hovorů, společné zájmy, zajímají se o podobné věci, pojí je přátelství, mají tendenci něco společně dělat, společně vytvářet. Čili, odhlédneme-li od veškeré ideologie, výlučnosti a esoteriky, je to takové docela obyčejné zájmové sdružení.
Nehlásíme se k nějakému politickému proudu nebo straně. Tímhle vývojem už surrealismus prošel. Ale surrealismus má pro nás revoltní charakter. Troufám si říci, že nejde o infantilní revoltnost, která bývá spojována se stavem mysli v určitém věku. Myslím, že naše revoltnost je taková ta permanentní skepse vůči světu, který nás obklopuje, a permanentní tendence ho nějak nahlodávat.
Říkáte - permanetní revolta. To má ale blízko k permanentní revoluci, ne? Revolta - revoluce, je v tom pro vás rozdíl?
Konečně, ten rozdíl analyzuje už Camus... že. Ale já tím neargumentuji, používám slovo revolta právě proto, že nemá ty konkrétní historické vazby. Revolta je nedokonavá a revoluce je dokonavá. Revolta je permanentní touha po revoluci, nikdy zcela uskutečněná, a tím pádem neustále v sobě obsažená. Revoluce je okamžik, kdy spadne kámen a něco rozdrtí a pak je potřeba začít od počátku. Ale většinou když ten kámen spadne, tak dochází ke klasicizaci revolučního romantismu, protože okamžitě je třeba vytvořit nový systém, který ten systém předchozí nahradí. Nás zajímá víc jakoby poukazovat na nedostatky společenských systémů, zneklidňovat je, než že by nás zajímalo vytvořit nový systém, který by nahradil systém stávající.
Zavedený kunsthistorik nebo plochý politik namítne: Vy revoltujete, kritizujete a neříkáte, co by se mělo, nebo nemělo dělat, tak k čemu jste?
Já myslím, že to tak není. Umění a vůbec tvorba všemožného stylu je zde mimo jiné od toho, aby zneklidňovala, aby poukazovala na stav věcí, aby kladla otázky. Že nepřináší zásadní odpovědi nebo nenavrhuje řešení, není chyba. Odpovědi se rodí v hlavě toho, kdo tuto tvorbu přijímá a může o ní přemýšlet. A protože se pohybujeme v rovině svobodného pohledu na svět a ne v rovině politiky, tak dávat odpovědi a přijímat zásadní rozhodnutí nemusíme. Někdy ano, někdy jsou zásadní rozhodnutí nutná, ale to spíš souvisí s námi jako s osobami než s nějakou ideovou platformou.
Relativizování hodnot je velice důležité pro to, aby posléze ve společnosti existoval nějaký opoziční názor. Že umění, tvorba, a tedy umělci se nedostanou k moci, to je taky správně. Protože víme, jak to dopadá, když se k moci dostanou. Zkrátka už jsme v tomto směru poučeni. Názor, že když nejsme schopni společnost převzít a ukázat, jak to má být, tak ji nemáme kritizovat, je scestný.
Například: Já nemusím souhlasit v mnoha věcech s radikálními ekology, ale jejich projevy a jejich tlak, který vytvářejí na společnost, vede k tomu, že společnost, která má tendenci opačnou, tedy ekologii raději nevnímat, se posune na škále svého rozhodování třeba o deset dílků k plusu, protože si díky tomu hlasitému projevu uvědomí, že by měla něco změnit. To je pro společnost velice podstatné. Když vidím, že v nějakém problému mají radikální ekologové pravdu, neznamená to, že bych chtěl, aby se ujali moci.
Podobně podstatná je i negativní role extrémních politických elementů, protože nám ukazují, na co je třeba dávat bacha. Oni přece vyrůstají z nějakého podhoubí, jejich ideologický základ je ve společnosti nějak mentálně obsažen. Jestliže se tady houfují skinheadi, jsou to výhonky něčeho, co má své kořeny někde pod povrchem společnosti. Nakonec buďme rádi, že se to nějakým způsobem ukazuje, že ty šlahouny rostou ven.
Je potřeba je potírat, ale jsou signálním systémem, který nás upozorňuje, abychom věc nenechali dojít příliš daleko a abychom pak najednou nebyli sami ze sebe překvapeni.
Všechny tyhlety menšinové, radikální formy společnost ovlivňují. A imunitní řád společnosti se s nimi musí nějak vyrovnávat. Extremismus je pak jako očkování. Ale stejně se chová vlastně i umění, je-li apelativní a má-li potřebu se ke stavu vědomí společnosti vyjadřovat. A to surrealismus, byť nějakým zvláštním způsobem, v sobě má.
Vy sám vstupujete bez problému do elektronických médií. Jak ale řešíte nebezpečí, že elektronická média všechno banalizují? Máte nějakou hranici nebo zkušenost, jak zabránit banalizaci toho, s čím do elektronického média přicházíte?
Já myslím, že to je jednoduché. Každé médium má nějaké vlastnosti a tvorbu takovým vlastnostem musíte přizpůsobit, počítat s tím. Jestliže televize banalizuje umění, je třeba o to seriózněji ty věci podat, aby humorný aspekt spočíval v tom, že se to samo ještě více zbanalizuje, a tím to získá kvality třeba oné nehoráznosti. Pak to začne možná vypovídat o tom původním, co nám leželo na srdci. To jsou ale všechno jenom prostředky, a je důležité si uvědomit, jaké a jak je použít. Což je v případě tak pekelného média, jako je televize, pochopitelně docela těžké. Je to otázka zbraní, které si vybereme.
Jak vás poslouchám, máte výraznou tendenci k osvětě, i ta subverze je osvětová. Ostatně to provází surrealisty od začátku: otevírat lidem oči. Cítíte se osvětářem, takovým kulturním mesiášem?
Určitě v sobě tu tendenci mám, i když ji dalším krokem hned relativizuji. Někdy píšu krátkou věc, která je jako výstřel do tmy, kde ani nevím, kam to padne, a zajímá mě sledovat, co se stane. Ale jde-li o něco delšího, co je už nějak myšlenkově strukturováno, tak se to vždycky týká společnosti, ať už v textech, v divadle nebo teď ve filmu a v televizních večerech, v devadesáti procentech je pro mě hlavním hrdinou společnost.
Zajímají mě samozřejmě nějaké osobní, intimní záležitosti mezi lidmi, zajímá mě psychologie, ale když o věcech intimních mluvím, vždycky se mi tam nějak ta potřeba vyjádřit se k věcem společenským dostane.
Sám se často přistihnu, že nejsem schopen vytvářet nic bez nějakého zašifrovaného poselství. Neprosazuji to ohněm a mečem, ale myslím si, že pro mě má tvorba často tento smysl. Chci upozorňovat na určité jevy, tendence, případně mluvit o věcech, které považuji za pozitivní, ale je třeba je ukazovat v negativním světle, podrobovat hodnoty permanentní střelbě. Co vydrží, co nevydrží.
Kam se dostala ta původně sebevědomá česká společnost, která si myslela, že je chytrá, vzdělaná a v otevřeném systému se ukázalo, že její tendence k banalitě, k plytkosti je daleko větší, než jsme si dokázali představit? Vadí vám to? Myslíte si, že by se s tím mělo něco dělat?
Já se bráním říkat, co je špatně a co dobře, protože co je napřed špatně, se později často ukáže jako dobré a pak zase špatné. Ale k věci.
Ano, česká společnost je teď nějakým způsobem frustrovaná, protože se podobá člověku, který se vzdělával doma, ale nestudoval a nemá na to razítko. A teď se ocitl mezi těmi vzdělanými, mladými, dvacet jazyků ovládajícími dokonalými lidmi. Podobně se společnost z velké části cítí vůči Evropě. Přitom je to zbytečné, protože v něčem jsme na tom hůř, v něčem líp.
Já z toho cítím trochu umanutý postoj, který říká: To je jedno, tak já jsem teda blbej a budu blbej. Jakoby naschvál, že nám teďka nikdo nebude přikazovat, jestli se můžeme bavit blbostmi nebo ne.
Bohužel určité síly téhle situace zneužívají, a tím společnost do jisté míry zase formují. Když se ale podívám třeba na nějakou německou kabelovou televizi, nepřijde mi lepší než Nova, přijde mi to úplně stejné. My na to jen nejsme zvyklí, že ve společnosti existují určité extrémy.
Co vidím jako skutečný problém, je, že ve spektru diváků chybí něco jako střední vrstva. Ne ve smyslu sociálním, ale z hlediska přijímání kultury, střední vrstva kulturních absorbérů, lidí, kteří půjdou obvykle na něco tradičního, ale jsou schopni skousnout a přemýšlet také o něčem, co má nějakou progresivní tendenci. Zůstaly jen dvě podoby: alternativnější kultura s nenávistí vůči masové kultuře, a pak většinová kultura, která naopak tu masovou kulturu adoruje a všechno ostatní ji popouzí. Není tu něco mezi nebo jen velmi málo, z čeho by v dalších generacích mohli vyrůstat lidi, kteří budou v přijímání kultury daleko otevřenější.
Tento problém se týká především divadla a filmu. Pro některé autory, umělce, filmy, divadla je dost těžké přežít. Musejí přečkat nějakou dobu deseti, patnácti let, než ten zdementnělý bulvární vkus začne někoho hodně štvát a lidi sami od sebe na to začnou reagovat, než děti nakopou své rodiče do zadku za to, že sedí jenom před televizí a že chodí jenom na Čechova, protože to je přece ta kultura.
Než se tohleto stane, byla by škoda, kdyby některé věci povadly. Ale zas tím, že se dostanou na okraj zájmu, přinutí je to k tomu, aby zrevidovaly, co funguje a co nefunguje. V tomto směru nemám moralizující tendenci. Nemám pocit, že musíme proti stavu společnosti bojovat. Myslím si, že je třeba neustále na její stav upozorňovat, ale nejde podle mne o žádný souboj kdo z koho, ale o permanentní střetávání. Nečekám žádné vítězství a ani ho nechci, protože když cítím, že přichází vítězství, rychle se přidám na druhou stranu. Vítězství se bojím.
Surrealismus je mimořádně internacionální záležitost, ale vy hlavně nakládáte se slovem, s jazykem, s českým jazykem, tedy s hodnotou národní. Jakou vidíte perspektivu národní kultury v té nové babylonské kouli, ve kterou se změnila planeta? Máte představu, jak nakládat s prolínajícím se kulturním, a tedy i jazykovým prostředím?
Já nemám nějaký silný vztah k národním hodnotám, mně je celkem jedno, jestli je něco české, německé nebo portugalské. Problém je jen v jazyková bariéře. Ale ta samozřejmě není malá - člověk může umět anglicky, německy, ale něco jiného je předávat si informace a něco jiného, když používáte jazyk tak, jak ho používá literatura - jako nositele ještě sekundárních a terciárních významů. Tohle umět ve více jazycích je dost těžké.
Zajímá mě komunikace s jinými kulturami, protože se tak některé věci ověřují, fascinuje mě používat určitý humor v různých kulturách a sledovat, kde se na něj chytají a kde ne. Docela mi vyhovuje spolupráce s lidmi napříč kulturami. I když vím, že je čeština pro mne podstatná a zásadní. Národní kultura mě však moc nezajímá.
To je dost silné tvrzení. Jak ho obhájíte?
Já to nemyslím tak, že by neměla být, ostatně to ani nejde - když máte jazyk, máte region - máte kulturu. Ale nezajímá mne vytvářet specifickou národní kulturu - ona se vytváří sama. Buď existuje sama, anebo neexistuje vůbec. To nesouvisí s tím, jestli ministerstvo kultury má podporovat českou kulturu, nebo nemá. To samozřejmě ať podporuje!
Já to míním v tom smyslu, že nemá cenu vytvářet nějaké svatostánky, které by cosi kanonizovaly, a to platí o národních kulturách všech. Národní tendence v kultuře mají jenom obranný smysl a já v dnešní situaci necítím potřebu se nějak bránit, natož permanentně a dopředu, aby nás někdo neohrozil, to by bylo trochu paranoidní. Tak mi přijdou paranoidní i ty kecy o ztrátě národní identity.
Mě zajímá, jak se to vyvine, kam se to nachýlí. Kdybych cítil, že něco zaniká, tak asi budu stát na straně ohroženého, ale teď se ohrožen necítím. A pak má národní kultura smysl útočný. Podle hesla: nejlepší obrana je útok. Bojím se, že začneme útočit, protože se tak dlouho budeme dívat do pouště, až prostě jednou uvidíme zvířený písek, který bude znamenat nepřítele. Jestliže se dlouho buduje opevnění a nikdo neútočí, je potřeba preventivně na potenciálního útočníka zaútočit. A to jsou úskalí slova národní. Národní ať je banka. A nebo radši taky ne.
|
|
|
|
Zdenko Pavelka, Právo, 13.2.2004
|
|