Respekt
STRACH A HNUS V KOMEDII
|
|
|
Divadelník Dušan Pařízek ohledává střední Evropu
„Kýčař není člověk, který vyrábí méněcenné umění. Je to zločinec, který usiluje o radikální zlo.“ Prohlášení, napsané v programu k nejnovější inscenaci pražského Divadla Komedie, hře Egona Tobiáše Vyšetřování pokračuje, naznačuje, že na jedné z vyhledávaných pražských scén se bojuje radikálními prostředky. Tvůrčí tým kolem režiséra Dušana Pařízka letos získal nájemní smlouvu na další čtyři roky a to je dobrá příležitost k rekapitulaci, co se mu tu od roku 2002 podařilo. Není toho málo: v Komedii vzniklo unikátní divadlo zaměřené na současné světové drama, divadlo, které se nehojí experimentů ani kontroverzních témat a účastní se předních zahraničních festivalů.
Divák na pódiu
Poslední premiérou právě skončené sezony byla zmíněná inscenace Vyšetřování pokračuje. Symbolický, mnohovrstevnatý text je inzerován jako detektivka 3+1. V pivní části se vyšetřuje zmizení svatebčanů – za pomoci dvou senzibilů, kteří se po obléknutí svatebních šatů pohřešovaných dostávají i do jejich „kůže“ a poodhalují drama o lásce, nelásce a smrti. Ve druhé části se vyšetřuje vražda s oživlou mrtvolou a nakonec celý hotel – dějiště zločinů – začne hořet. Vše řídí dvojice agentů v černém. Jeden agent je slepý. Zakopává o svědky, šlape na mrtvoly. Nic není nikdy vyšetřeno. V okamžiku, kdy se někdo užuž blíží pravdě, se celý příběh pootočí jako kláda ve vodě a všechno je zase jinak. Postavy se míjejí, dotýkají a zase míjejí, jednotlivé roviny reality se překrývají. Nic není tím, čim se zdá, ale nic není ani ztraceno, protože vyšetřování pokračuje. Režisér Jan Nebeský vede herce k velmi realistickému projevu – každý výraz, pohyb, hlasová intonace má svůj konkrétní význam. Dvojice agentů připomíná „opravdové“ akční filmy a tím zdůrazňuje absurditu celého dění. Egon L. Tobiáš ve své hře reflektuje odcizení, které člověk v dnešní mediální době prožívá, na rozdíl od sledování iluzivního světa reklamy nebo filmu tu ale diváci nejsou jen pasivními pozorovateli. Usazeni přímo na pódiu na skládacích dřevěných židlích se stávají přímými účastníky děje.
Aktuální inscenace dobře ilustruje propracovanou dramaturgickou koncepci divadla. Ať už se jedná o hry Wernera Schwaba, Elfriede Jelinekové nebo Thomase Bernharda, poselství bývá zpravidla depresivní a zobrazovaná realita značně krutá – násilí, vraždy pro zábavu, znásilnění, psychické týrání. Tvůrci nechtějí šokovat, ale dovést diváka k pochopení autorova pohledu na svět a k dramatickému á dření používají všechny dostupné prostředky. Velmi vynalézavě například pracují se zdejším prostorem. Nevelké kukátkové jeviště a hlediště s balkonkem na první pohled příliš možností nenabízí. Ukazuje se však, že variace jsou nepřeberné. Někdy je prostor divadla okleštěn na pouhé jeviště a diváci usazení na skládacích židlích se stávají součástí inscenace. Například v autorském představení Davida Jařaba Vodičkova – Lazarská jeviště přehrazuje plátno a hlediště je přeměněno v muzeum, ve kterém jsou vystaveny „autentické“ předměty spojené s památným místem – střetnutím ulic Vodičkova – Lazarská – zaručený balzám na kříšení mrtvých, hamburger, fotografie, žákovské sešity. Uprostřed trůní televizní obrazovka, kde v krátkém dokumentu vypovídají nejrůznější lidé o svých zkušenostech s touto lokalitou. Ve hře nositelky Nobelovy ceny Rakušanky Elfriede Jelinekové Sportštyk si diváci vymění s herci místa úplně a hlediště se promění ve fotbalové hřiště. V inscenaci Wernera Schwaba Antiklimax přímo ze sedadel vyroste konstrukce s malým pódiem – jediný prostor pro kreaci pěti herců.
Zmatky střední Evropy
Ředitel a zakladatel Pražského komorního divadla, tedy souboru, který v Komedii působí. Dušan D. Pařízek je český rodák, jehož rodiče emigrovali, když mu byly dva roky. Rodina žila ve Švýcarsku, Rakousku, Nizozemsku, až konečně zakotvila v Německu. Pařízek vystudoval na univerzitě v Mnichově divadelní vědu a komparatistiku. Po revoluci se vrátil do své bývalé vlasti „jen na skok“ a jeho pobyt se poněkud protáhl. Vystudoval na DAMU režii, ještě na škole v roce 1998 založil Pražské komorní divadlo a zaujal svými inscenacemi Schwaba a Brechta.
Ze své emigrace si přinesl nejen pocit vykořeněnosti, který, jak říká, „si v sobě stále kultivuje“, ale hlavně schopnost tvořit jako světoobčan (nebo alespoň Středoevropan), která je v české divadelní tvorbě stále ještě vzácná. Ve své práci překračuje bez obav hranice sousedních zemí. V rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka představil třeba svou inscenaci dramatizace románu rakouského spisovatele Roberta Musila Zmatky chovance Törlesse, která vznikla jako koprodukce Divadla Komedie a přední německé scény Deutsches Theater Berlin. Na jevišti společně hrají čeští i němečtí herci v dokonalé souhře. Premiéru měla hra loni na předním evropském divadelním festivalu Salzburger Festspiele jako vůbec první divadelní dílo českého režiséra v historii přehlídky. Střední Evropa představuje pro Pařízka hlavní téma. „Máte-li možnost dělat divadlo ve městě a pro město, které určuje politické, společenské a umělecké dění republiky, obklopené středoevropskými státy, z kulturní ho dědictví tohoto regionu se stává závazná výzva,“ prohlásil v roce 2002, když předkládal koncepci, jež překvapivě zvítězila v konkurzu vypsaném Magistrátem hlavního města Prahy a získala mu na čtyři roky prostor Divadla Komedie. Od města to bylo odvážné rozhodnutí – slibovalo sice vznik velmi progresivní, ale zároveň divácky nesnadno stravitelné scény. Dramaturgie zaměřena převážně na hry německých, rakouských a českých dramatiků 20. století. Většina inscenací byla uvedena v české, nebo dokonce světové premiéře. Divadlo Komedie tím rozšiřuje poznávání nových autorů tvořících v naší době – u nás nebo nedaleko od našich hra nic. Právě při sledování jednotlivých představení si uvědomujeme, jak blízcí jsou si Středoevropané – myšlením, prožíváním pocitů odcizení, citovými zmatky, generačními problémy i neschopností najít uplatnění ve společnosti.
Vydatná strava
Po skončení velmi kontroverzního představení Antiklimax (fekální komedie), v jehož průběhu opustilo sál několik diváků, zůstává na šikmě sedět herec, který ztvárnil postavu „stále onanujícího syna“, a – tleská. Tleská vytrvale a vyzývavě. Tleská nám za to, že jsme vydrželi až do konce? Představuje sledování tohoto představení, plného fekálií, deprese a zneužívání, jakýsi druh intelektuálního masochismu? Ne, jednotlivá představení nabízejí intelektuální pohled na absurdní svět, ve kterém žijeme. Na středoevropský kulturní prostor, v němž mnoho osobností, jako právě Werner Schwab nebo Thomas Bernhard, vzdorovalo tradičnímu pokrytectví a maloměšťáctví radikálním a šokujícím umě leckým jazykem. Sledovat tyto projekty mnohdy není lehké. Divák musí být pozorný, vnímavý a hlavně otevřený.
V podobné linii chce Divadlo Komedie pokračovat i v následující sezoně, kdy uvede sedm českých a světových premiér, i v té další, kdy přijde na řadu projekt Výpravy do temných stránek lidské duše a s ním dramatizace Franze Kafky nebo Ladislava Klímy. Kromě zahraničních zájezdů do německých divadel se napřesrok chystá opět společný projekt, tentokrát se scénou Deutsches Schauspielhaus v Hamburku. Dušan Pařízek předpokládá, že v roce 2006 navštíví v Praze, na festivalech či zahraničních scénách představení Divadla Komedie až čtyřicet tisíc diváků. Není tedy pravda, že zde vzniká nestravitelná podívaná pro hrstku intelektuálů. Divadlo Komedie se za čtyři roky působení nejen prosadilo ve světě, ale také si dokázalo vychovat domácí diváky. Možná opravdu nastala doba, kdy lidé hledají trochu vydatnější duševní potravu. Než jakou jim nabízí televize či muzikálová divadla.
|
|
|
|
Barbora Uhlířová, Respekt, 7. srpna 2006
|
|