Divadelní noviny
ABSURDNÍ DETEKTIVKA V KOMEDII
|
|
|
Současní fyzikové hledají v chaosu řád. Egon Tobiáš volí ve své poslední hře Vyšetřování pokračuje postup opačný: poznáváním spěje k chaosu. Stopy spíše matou než orientují a schopnosti detektivů jsou pochybné. Jsou dva a jmenují se Broch a Hermannová – s průhlednou narážkou na proslulého spisovatele. I tato stopa je klamná: nepřímých i přímých poukazů (tematických, motivických i personálních) k románu Náměsíčníci je celá řada, ale o skutečné návaznosti můžeme mluvit jen velmi obecně. Nejspíše ve smyslu vražda jako jediný akt „dorozumění“ mezi odcizenými lidmi, slovy Ria Preisnera.
Daleko blíže mají režisér a jeho autor k Samuelu Beckettovi. Egon Tobiáš poskytl Janu Nebeskému bohaté příležitosti k civilním i artistním gagům, pohybům a pádům, k excentrickému jednání, k agresivní mluvě a zpěvu (s využitím zesilující a deformující funkce mikrofonu). To vše s vydatnou podporou zvukových a světelných efektů, frázujících i dramatizujících.
Slepý detektiv a jeho pomocnice, jak je hrají Martin Finger a Lucie Trmíková, připomínají ambivalentní vztah Hamma a Clova z Konce hry. Broch se klopýtavě potácí prostorem, opakovaně naráží do centrálního bílého stolu, nešikovně ohledává věci dlouhou rozkládací holí. Pomoc Hermannové se omezuje hlavně na podávání slepci nedosažitelného telefonu. Občas nemotivovaně propukne do hysterického afektu a vášnivě se objímá se svým šéfem. Ten jí z vděčnosti češe záda hřebenem.
Detekci to ovšem neprospívá a naše dvojice ráda dezertuje od nedořešeného případu zmizení ženicha a nevěsty ze svatební hostiny v hotelu Savoy k závažnějšímu případu vraždy v pokoji č. 6 tamže. K vraždě se sice hned na začátku v křečovitém pláči přiznává přítel zavražděného, „starý dobrý Esch“ (jméno opět ze 2. a 3. dílu Náměsíčníků), takto Stanislav Majer, ale vyšetřování tím zdaleka nekončí, jsouc komplikováno zmrtvýchvstáním oběti (ve zjemněle ušlechtilém podání Martina Pechláta) a navíc opětovnými zjeveními a milostnými peripetiemi snoubenců z prvního případu. Jiří Černý a Gabriela Míčová coby naivně rozkochaní a popletení senzibilové Jon a Lori (v různých bizarních převlecích) vnášejí do bludného kruhu racionálního poznání zmatek rozpoutaných citů.
Nechybí ani požár hotelu Savoy, který dává žháři Hugovi naději na zisk z pojistného podvodu a herci Jiřímu Štréblovi (v pohádkově fantaskní masce) příležitost k uhrančivému zpěvu. Končí se (Jak jinak?) opět chaosem, který nebyl a nemohl být uveden v řád. Hra skončila, vyšetřování pokračuje.
Tobiášova hra a Nebeského inscenace se mi vcelku jeví jako sofistikovaná mystifikace a nenechám se svést, abych se (k obveselení autora a inscenátorů) pokoušel rozšifrovávat její hlubší smysl. Každý podle svého, jak by řekl Pirandello.
|
|
|
|
Zdeněk Hořínek, Divadelní noviny, 19. září 2006
|
|