Právo
PSÍ SRDCE NAVZDORY MOCENSKÉ ZVŮLI ŽIJE
|
|
|
Pokus Pes čili Potwor je excelentním hereckým koncertem šestice herců: táty Borise Hybnera, jeho zdárné dcery Vandy, Saši a Václava Rašilova, taky z rodu křtěného Thálií, a novicky na cestě k múzám u Kastalského pramene Miřenky Čechové. Variace na Bulgakovovo Psí srdce měly v pondělí premiéru v Pražském komorním divadle (PKD).
Pro mnohé může být obnovení titulu, který několik let sklízel úspěchy v Divadle v Řeznické, překvapením. Někteří ředitelé divadel si hrají na jejich majitele. Nepátrám po neshodách, které vedly ředitelku Řeznické Yvettu Srbovou k vyhození kolektivních prací Vandy Hybnerové a Saši Rašilova (Pokus Pes čili Potwor, Omámený kolotoč a Židle) z repertoáru.
Vyřadila také Důkaz, kde Vanda znamenitě hrála, a některé další inscenace: Tetička a já Václava Postráneckého, Krále Ubu Jaroslava Duška s hereckým koncertováním Bohumila Klepla, Jitky Sedláčkové a jejich spoluhráčů...
Spokojím se s konstatováním, že je to samoděržavné. Diváci to překousnou, herci musí. Černá komedie volně na motivy Michaila Bulgakova je jedním z vyloučených titulů, jejichž život chválabohu pokračuje po resuscitaci v Divadle Komedie, kde má stánek PKD. Na rozdíl od Fedotova (ostravská Aréna) nebo od Gombára (Divadlo Martin) našli Rašilov s Hybnerovou v díle jedné z umělecky umlčených obětí stalinské éry jiné inspirační zdroje.
Na první pohled možná na úkor závažnosti varovného příběhu o vědeckém pokusnictví Profesora W, posledního spravedlivého uprostřed rozpínající se tuposti, ale mocichtivosti uličních výborů a jejich komisařů, kteří Rusko proměnili v pohřebiště morálky a svobody.
Hybnerová a Rašilov umí
Jeviště při Pokusu Pes čili Potwor se proměnilo v potemnělý Wieneho kabinet doktora Caligariho zlatých časů filmového expresionismu. Úspornost dialogů vyvažuje pohybová akce, jak jinak v přítomnosti mima Borise Hybnera než s čitelnými prvky pantomimy. Černá groteska pracuje s mimořádně vytříbenými metaforami odkazujícími inscenaci do říše obrazných vyjádření o zmaru lidskosti.
V popředí přízračný operační sál ujařmované, i když vlastně obskurní vědy (Hybner, Hybnerová) s výsledkem nepovedeného experimentu, psem Žolíkem proměněným v rozpínavou lidskou hnidu (Saša Rašilov). A všudypřítomný, takřka nahý harmonikář (Václav Rašilov), jehož srdce voperovali psovi. Přízrak podobající se živoucímu svědomí, možná příštímu mesiáši. A lid - nikoli vítězný, nýbrž ujařmovaný, v tančící, pohybově postupně destruované postavě Zoji Echolálie (Miřenka Čechová).
Uzurpátoři přítomni fyzicky nejsou, ohlašuje je třeba jen rudá kravata dobře zapojeného kádra, sběratele potulných koček, zrůdy a Potwora Žolikova. Plné hlediště PKD naznačuje, že život inscenace měl být ukončen krátkozrace, přesněji svévolně. Do Komedie se na Pokus Pes čili Potwor určitě vypravte.
|
|
|
|
Jiří P. Kříž, Právo, 4. října 2006
|
|