Lidové noviny
SCÉNICKÉ KOUZLO ŽIŽKAPERKU
|
|
|
V pražském Divadle Komedie pokračuje po loňské inscenaci Vodičkova-Lazarská cyklus her Davida Jařaba inspirovaných vždy konkrétním místem. Nový příběh je situován na Žižkov a nese i jeho jméno.
Hlavní rozdíl mezi oběma inscenacemi spočívá v textu a divadelním jazyce, jímž autor a režisér v jedné osobě o specifickém místu a jeho obyvatelích vypovídá. Zatímco Vodičkova - Lazarská je textem založeným na lyricky básnické zpovědi dramatika, v případě Žižkova autor používá formu prozaičtější, srozumitelnější a také bližší divadlu klasického dramatu. Tomu odpovídá také rozdíl ve volbě scénických prostředků - Žižkov nepotřebuje filmové dotáčky ani hru siluet na světlém pozadí, působí „pouhou“ přítomností herců na scéně a jejich těsným kontaktem s diváky.
Mluva plebejců a výborné výkony
Přestože dialogy představují místy jen volně položené kameny z mozaiky žižkovského pouličního života, skládají dohromady příběh několika mileneckých dvojic i lichých jedinců. Do jejich poklidného poflakování zpestřeného občasnou rvačkou vstupuje jako narušitel a provokující element zazobaný cizinec. Trochu naivní je představa solidárního semknutí chlapů na jedné a ženských na druhé straně proti tomuto vetřelci, který „na každého vystrkuje svého bavoráka“ a balí na něj holky.
Naproti tomu text prozrazuje Jařabovu neobyčejnou schopnost slyšet a s uměleckou invencí přetvářet mluvu neohrožených plebejců z černé čtvrti a inscenace pak jeho jistotu coby režiséra v práci s herci. Však má k tomu také dobrý materiál. Herectví v inscenaci nemá slabý článek, což potvrzuje fakt, že tentokrát na něm (a dáno je to opět textem) záleží víc než jindy.
U Vandy Hybnerové a Martina Fingera je výborný výkon pravidlem, znovu svůj talent potvrdili Jiří Černý a Stanislav Majer a škoda, že výraznější hraní neumožňuje postava Martina Pechláta, který v Komedii také patří k první lize. Z hereček tentokrát zaujme také Gabriela Míčová v roli přihlouplé Moniky, místní sexbomby, a Monika Krejčí jako její věčně druhá kamarádka. Málokdy se na jevišti v Komedii objeví maska nebo její náznak, ale Romanu Zachovi prospívá a pomáhá zbavit se fešácké image. I když nutno přiznat, že jeho Franta má šarm i s knírkem (nebo díky němu?), a to přesto, že byla tato ozdoba možná původně zamýšlena jako znak směšnosti.
Zásluhu na autentičnosti žižkovského mládí má také autorka kostýmů Kamila Polívková. Pracuje s „teplákovkou“ stejně tak jako s vyzývavými dívčími modely trochu „de mode“.
Veškerá tato nenápadná propracovanost výtvarného a hereckého pojetí inscenace vhodně kontrastuje s jednoduchostí textu, na niž poukazuje i podtitul „hra o lásce“. Přestože se autor zmiňuje o univerzálnosti svého příběhu, který by se mohl odehrávat kdekoliv, je nesporné, že Žižkov, jenž nikdy nebyl zrovna sídlištěm pražské smetánky, má pro vypravěče a divadelníka neobyčejnou přitažlivost. Ulice, dvůr, každý byt s pootevřenými okny představují scénu pro umouněná domácí dramata. Jako je pro filmaře tato čtvrť fotogenická, pro divadlo má díky svým obyvatelům, kteří pro řešení svých sporů nepotřebují soukromí, velké scénické kouzlo. David Jařab jej dokáže mistrně využít. Ve svérázném a osobitém pražském „místopisu“ by měl pokračovat.
|
|
|
|
Tereza Vinická, 25. října 2006, Lidové noviny
|
|