Týdeník Rozhlas
NOVÁ PŮVODNÍ HRA O NAŠÍ BÍDĚ
|
|
|
Divadlo Komedie pokračuje první premiérou nové divadelní sezony na své cestě za výrazově oproštěnou, ale silnou scénickou výpovědí. Titulem Žižkov navázal umělecký šéf divadla David Jařab - v trojjediné funkci autora, režiséra i scénografa této „hry o lásce“, jak zní podtitul - na svou loňskou inscenaci Vodičkova – Lazarská. Opět své drama konkrétně lokalizuje, opět se soustřeďuje na postavy z okraje společnosti (dlužno ovšem podotknout že dnešní Žižkov se svými bankami, čtyřhvězdičkovými hotely a rezidenčními byty již není oním nuzným proletářským předměstím, které chce autor evokovat) opět nechává z jednoduchých, holých vět pozvolna vynořovat charaktery postav, jejich vztahy a - oproti předchozí hře - i výraznější dramatickou zápletku. Ta až s dokumentární přesností odráží neutěšený stav a problémy naší soudobé společnosti - její prospěchářství, amorálnost, duchovní bídu a odpor ke každé „jinakosti“.
Napětí však nevyrůstá jen z příběhu. Paradoxně k němu přispívá i záměrně chudá a značně statická scénografie. Diváci sedí na levé straně jevištní komory v několika – řadách nad sebou a proti nim - v jedné řadě vedle sebe deset herců. Na začátku jen zírají na diváky, a teprve když už je trapno onoho oboustranného mlčenlivého pozorování k neunesení, začnou herci hovořit. Nejdříve jen tak do prostoru, pak i mezi sebou a až po notné chvíli se zvednou ze svých židlí. I potom ale slova a věty většinou nahrazují dramatické jednání. Tato záměrná rezignace na zpodobování situací a akcí a celková tendence k „minimalizaci mimeze“ zvyšuje na jedné straně autenticitu výpovědi, zároveň ale interpretům výsostně ovládajícím drobnokresbu hereckého divadla ztěžuje jejich úkol. I když se jim podařilo vytvořit výrazné figury se zřetelnými charaktery, často tak učinili na úkor jejich plastičnosti a hloubky. Například i jedna z nejlepších hereček naší současné divadelní scény Vanda Hybnerová podává majitelku činžáku, která bez jakýchkoli skrupulí pracovně i sexuálně zotročila jednoho ze svých nájemníků (Stanislav Majer), pouze jako vypočítavou a ordinérní fuchtli. Obdobně ploše působí i adolescentní panic Jiřího Černého, věčně se usmívající hloupá kráska toužící se proslavit v TV (Gabriela Míčová), bohatý emigrant, který se z nostalgie a neprozřetelné naivity v tomto asociální prostředí pokouší usadit (Jiří Štrébl), či hodná dcera z dobré rodiny (Lucie Trmíková), na níž parazituje podnikavý podvodník a prostitut. Víceznačnost si zachovaly především ty postavy, které byly interpretovány - v souladu s poetikou textu - co nejchladněji, jako by s nejmenší investicí emocí: zmíněný hochštapler Romana Zacha, slečna Ivany Uhlířové, která umí věrohodně předstírat lásku, a především zloděj, kriminálník a všehoschopný drsňák Martina Fingera.
Pozoruhodný posun divadelní poetiky Davida Jařaba od „divnosti“ surrealistické provenience, jíž byly poznamenány jeho první inscenace v Komedii, k autentičnosti a dusnosti reality mi připomíná obdobný posun, jenž se ve 40. letech minulého století odehrál v českém umění. Lze si jen přát, aby byl stejně oživující a plodný.
|
|
|
|
Bronislav Pražan, Týdeník Rozhlas, 20.11.2006
|
|