Týden
O NÁPRAVĚ SVĚTA LÉPE MLČET
|
|
|
Další Thomas Bernhard na českých jevištích: Světanápravce
Lidé, kteří chodí do divadla, se dělí na dva druhy: na ty, kdo chodí do divadla, a na ty, kdo chodí na Thomase Bernharda. Těch druhých nebude moc, ale Jako každá menšina by měli být chráněni státem.
Rakouský klasik Thomas Bernard (1989) skutečně v českém prostředí zdomácněl, alespoň v tom smyslu, že je dostupný. Kterému jinému náročnému modernímu autorovi tu vyšlo, až na nepodstatné výjimky, celé(!) prozaické a dramatické dílo čítající kolem dvaceti knižních titulů a osmnácti dramat, z nichž polovina byla inscenována na významných scénách... Přitom je tato domestikace dílem posledních ani ne patnácti let, před rokem 1989 o Bernhardovi věděl jen odborník a svědomitý čtenář časopisu Světová literatura. A tak lze říci, že Češi (tedy někteří) si svého Bernharda našli; otázka je, zda mu také rozumějí a vlastně zda mu rozumět vůbec lze a jak takové rozumění má vypadat. Mimochodem právě Bernhard, jeho výsostně elitářský postoj, aristokratické estétství, neurotický humor, sarkasticky vypjatý misantropismus, ale i s chutí hraná pozice státem vydržovaného a hýčkaného nenávistníka ke státu a národu, to vše naznačuje, žes rakousko-českou podobností to nebude tak žhavé. Nictakového jako Bernhard se u nás nevyskytlo a vyskytnout asi ani nemůže. Buď by si ho tady nikdo nevšiml, nebo by ho to dávno přestalo bavit.
Naším úkolem je něco jiného: referovat o novém „Bernhardovi“ na jeho - dalo by se říct - dnes domovské scéně, v pražském Divadle Komedie. Režiséra tamní umělecký šéf Dušan D. Pařízek si vybral text Světanápravce (Der Welverbesserer) z roku 1979. V té době byl Bernhard již deset let nejslavnějším rakouským autorem, který rok co rok zásoboval novým kusem vídeňský Burgtheater, přičemž nikoli nedůležitým důvodem byla skutečnost, že divadlo dobře platilo a Bernhard rozhodně nepatřil k těm, které peníze nezajímaly. Těžiště jeho tvorby je však v próze, tam je Bernhard celý a kompaktní, texty pro divadlo jsou vlastně do divadelního prostoru přesazené a do divadelní řeči převedené prozaické fragmenty. Základem je monolog jedné, maximálně dvou postav, jenž dosahuje ve vrcholných chvílích ekvilibristické kvality energického spílání všemu a všem. To jsou ty vzrušující okamžiky, na něž čeká bernhardovský divák a které jsou vyhrazeny elitním hercům (u nás třeba Jiří Ornest). Bernhard měl své vyreklamované herce, pro které psal, a oni na něho čekali, neboť věděli, že s jeho jazykem budou zažívat vrcholné herecké příležitosti.
Domnívám se, že to úplně neplatí pro Světanápravce, který samozřejmě nese všechny znaky „bernhardovské“ kvality, ale patří k těm jeho „hrám“, jimž právě slovo „hra“ odpovídá nejméně. Monolog protagonisty je téměř nepřerušovaný, trvá snad dvacet minut, než promluví druhá postava na jevišti, Světnápravcova Paní, a pak zase na dlouhé minuty zmlkne. Jeho řeč je státe se vracející a pořád k témuž směřující verbální agresí, při níž se však nic neděje a nic se nezmění. Neboť tady nejde o „dění“, o změnu, ale o existenciální stav, a ten je neměnný, stálý, zamrzlý a samo zřejmě strašný, nesnesitelný a vhodný pro sebevraždu. Tato nehybnost je základním výrazovým prostředkem Světanápravce: protagonista je nehybný, ochrnutě sedí na gauči, po stupně ho do obleku navléká jeho Paní, které tento typický bernhardovský misogyn, tyran, manipulátor a sebelítostivec vydává příkazy a ona je - byť se sebezapřením - spolehlivě plní. Rámcovou událostí, na niž oba čekají, je příchod zástupců univerzity a města, kteří mají Světanápravci předat čestný doktorát. Podobně jako sám Bernhard, který čím více poct dostával, tím více pohrdal jejich dárci, tak i jeho postava očekávanou delegací opovrhuje. Protože je však snob (jako byl Bernhard), nemůže se návštěvy dočkat a pečlivě se na ni připravuje: nechává se mýt, bere si paruku, sekýruje Paní, pak si ji zase udobřuje a mluví o tom, kam po udělení doktorátu pojedou, ví ale, že nikam, protože všude je to strašné, nesnesitelné, ponižující, nehodné Světanápravce. Vždyť i jeho Traktát o nápravě světa nikdo nepochopil, protože kdyby ho pochopil, nikdy by ho neoslavovali, neboť smyslem díla bylo svět zrušit, nikoli napravit. Název Traktát je přitom zřejmou narážkou na základní dílo Bernhardova oblíbence, filozofa Ludwiga Wittgensteina. Jeho slavná věta „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet;“ je v nějakém smyslu vždy přítomna za neustále se množícími a přitom fragmentárně, nesouvisle působícími slovy, která se rodí z bezmocné a zlobné ironie Světanápravcovy mysli.
Pařízek inscenoval tento kus střídmě, až spartánsky, čímž ještě prohloubil jistou monotónnost, která je ve hře obsažena, ba je jejím výrazovým prostředkem. Uprostřed holé scény s rozmístěnými budíky (nejdou, ale tikají) je gauč, na něm Světanápravce. Hraje ho Martin Finger, který byl vybrán poněkud riskantně, neboť postavě by odpovídal muž poněkud starší a sešlejší (autor ji psal pro svého oblíbeného herce Bernarda Minettiho, kterému bylo přes sedmdesát!), je však přesný, ostrý ve výrazu, jen to ochrnutí mu nelze pří liš věřit. Gabriela Míčová v roli Paní je pozoruhodná jako vždy, divák si říká, že by měla od takového chlapa utéct. Herci, kteří si zahráli delegaci, si zaslouží pochvalu, že své role vzali, neboť věru nejsou z těch klíčových.
Klíčem k Bernhardovi není myslím ani tato „hra“. Kdo si ho však už našel, neměl by si ji nechat ujít. Těm ostatním radit nebudeme, těm není rady.
|
|
|
|
Jiří Peňás, 11. prosince 2006, Týden
|
|