Metropolis
SVĚTANÁPRAVCE
|
|
|
Divadlo Komedie zasadilo 30. listopadu do svého repertoáru třetí inscenaci vycházející z textové partitury legendy rakouské dramatiky Thomase Bernharda. Jeho zdánlivě nesystematicky konstruované monologické litanie se tentokrát učil nazpaměť herec Martin Finger. Nastudování hry Světanápravce (1979) režijně vedl Dušan D. Pařízek.
Velkou devízou Bernhardových dramatických i literárních děl je jejich těžkotonážní humor. Dramatické postavy, pokud už je nechá autor mluvit, nemilosrdně glosují a odsuzují svět kolem sebe. Přesto vám Bernhard mezi řádky sděluje, že dokud se nadává, také se žije. Světanápravce tedy stejně jako ostatní Bernhardovi hrdinové terorizuje všechny a všechno, přičemž to nejhorší schytá právě jeho nejbližší okolí.
Družka, již tituluje „nepostradatelným zlem“, je nárazníkem při jeho samolibé megalomanské touze po „světa-nápravě“. Žena se díky své funkci hromosvodu stává oním nezbytným pevným bodem, který Světanápravce potřebuje k nalézání a definování sebe sama. Ze vztek chrlících Bernhardových replik se tedy v této hře setkáváme se zcela konkrétními a autentickými výjevy z partnerského života. Po krachu vize velké a definitivní nápravy světa se vyprahlý despotický manžel upíná k představě drobného vylepšení obyčejných věcí všedního života. Zkrátka je rozhodnut napravit manželku.
Thomas Bernhard pochází z holandského venkova. Výchovu mu obstarali dědeček a babička z Vídně, což v důsledku znamenalo trauma z rakouských vzdělávacích zařízení. K intenzivní četbě a k počátkům psaní byl odsouzen těžkým zánětem pohrudnice. Delší čas strávil v léčebnách a z nudy začal psát. Na salzburském Mozarteu později studoval herectví a zpěv.
Bernhard se pokoušel zachycovat sílící odcizování člověka od a ve společnosti a potažmo také od sebe sama. Psal jednoduše proto, aby nespáchal sebevraždu. Největším protivníkem mu bylo Rakousko, zejména jeho předválečná a válečná historie. Těsně před smrtí byl ve vídeňském Burgtheatru uveden text Náměstí hrdinů, který rakouským dětem a vnukům prozradil, jak smýšleli jejich dědové a tatínci v předvečer druhé války. Proti uvedení hry se stavěla nejvyšší vládní místa, rakouští zemědělci navezli před divadlo několik vleček kvalitního rakouského hnoje.
Dovedete si představit, že by bylo Národní divadlo v Praze takhle odvážné a samostatné?
|
|
|
|
Jiří Honzírek, Metropolis, 13. prosince 2006
|
|