MF Dnes
PŘEDSTAVENÍ BOŘÍ TABU A ŠOKUJE
|
|
|
Radikálně zahájilo pražské Divadlo Komedie novou sezonu. Uvedením poslední hry Antiklimax jednoho z nejšílenějších dramatiků druhé poloviny dvacátého století Wernera Schwaba se přihlásilo k proudu extrémního divadla, jež programově šokuje, překračuje panující tabu a odkrývá zatím nezmapovaná témata lidských intimit. V tomto případě témata rodinných násilí a manipulací.
Téměř dokumentárním způsobem zachycuje hra v několika obrazech existenci jedné navenek normální, ve skutečnosti však perverzní, vyšinuté rodiny, jež je pro autora obrazem celého světa.
Hlavní postavou je dospívající dívka Marjánka (Gabriela Míčová), již zneužívá bratr, otec i matka. Zprvu zdánlivě banální pocity jsou rozkrývány tím nejextrémnějším způsobem - skrze explicitní sexuální pudy a řeči všech postav.
Divák je usazen na jevišti, děj se odehrává v prostoru hlediště, kde je na sedadlech postavena otevřená čtvercová šikma. Pár rekvizit, bílé a černé kostýmy, žádné kulisy.
Děj je komentován, posouván a charakterizován vnější postavou (Martin Finger), která se pohybuje mezi řadami opuštěného hlediště. Na šikmu vstoupí jen výjimečně. Důležitým klíčem k pochopení autora samého je slovo.
I ty nejextrémnější situace Schwab totiž zasazuje do básnivého textu, čímž dosahuje zvláštního napětí, děsuplné bizarnosti. Všechny postavy jsou obnaženy na kost. Na minimální ploše s minimem prostředků musí herci zachytit složité předivo situací, dění a pocitů.
Ne každému se to daří. A právě v tom je úskalí celé inscenace. Gabriela Míčová, Jiří Černý (Bratr) ani Jana Krausová (Matka) nenalezli způsob, jak autorovo zvracení nad světem hereckými prostředky přenést na jeviště.
Jejich kreace jsou vesměs jen apaticky odříkávanými monology doprovázenými popisnými symboly či gesty. Nenabízejí dostatek emoce - byť by jí bylo třeba zoufalství, opuštěnost, bezradnost či smutek - která by zdůvodňovala, proč právě takto inscenovat Schwabův text.
Ten je totiž spíš scénickou básní než dramatem a mnohé z jeho slov a obrazů je působivé ve čtené podobě. Jejich přenos na jeviště je náročný. Možnou cestu nabízejí Jiří Štrébl a Martin Finger. První důsledně civilním projevem, jenž je v přesném protikladu k vulgárnostem a cynismu textu, druhý naopak chladným nadhledem, k čemuž mu pomáhá i přiznaný mikroport.
Nebývá u nás zvykem, aby režisér tak radikálně a bez jakéhokoli odstupu či ironie ponořil herce i diváky do řeky hnusu a ošklivosti a nepustil je, dokud hra neskončí. V Divadle Komedie tomu tak je. Divák je spolu s herci lapen a dvě hodiny nemá jinou možnost než představení sledovat.
Inscenace fyzicky a hlavně psychicky doslova bolí. Nejenže nejde nepozorovaně odejít, ale repliky jsou pronášeny tak tiše, že je slyšet každý divákův pohyb, každé zakašlání. Děj se chvílemi ztrácí, některé situace jsou jen těžce dešifrovatelné.
I to lze však chápat jako záměr. Stejně jako červeně nasvícenou zvukovou kabinu v pozadí, jež působí jako rudé oko Vnějšího manipulátora. Režisér vlastně i tímto způsobem otiskuje do prostoru inscenace Schwabovo téma opuštěnosti, zoufalství a bolestných životních traumat. Důležitá a vážná je Pařízkova inscenace.
Jde o jedno z nejdrsnějších, nejsyrovějších dramat, jaká kdy byla na našich jevištích uvedena. Navazuje na linii textů Alfreda Jarryho či Ladislava Klímy a připojuje se k vlně cool dramatiky, s kterou ale Schwab neměl mnoho společného. Její minimalistický Pařízkův divadelní jazyk je však velmi těžké přijmout. Zdá se, že režisér tu přesnou směs chladu a vášně, odstupu a ztotožnění, ticha a hluku ještě hledá.
|
|
|
|
Vladimír Hulec, MF Dnes, 15.10.2003
|
|