Literární noviny
PLNOU PAROU VZAD?
|
|
|
(…)
U posledního opusu Divadla Komedie Thomas Bernhard: Světanápravce, režie Dušan David Pařízek, v titulní roli Martin Finger), třetího a zřejmě nejlepšího pokusu této scény o světoznámého rakouského dramatika, jsem měl pocity spíše opačné. Minimum vynaložených prostředků a maximum účinu. Především žádná opulentnost: nejzákladnějším dojmem z inscenace je naopak až spartánská oproštěnost od všeho přebytečného. Co také jiného, než odhazovat přebytečné, může Člověk tváří v tvář smrti? Bernhardovským hrdinou je tu filosof se spasitelským komplexem, především ale smrtelně nemocný člověk v okamžiku krize. Pařízek (už obsazením mladého herce, pro něhož je tento Světanápravce životní rolí) odhodil první nabízející se možnost – zavrhl šarži senilního, bezmocného, dětinsky žvatlajícího a sekýrujícího starce. Jeho hrdina čeká „výhledově“, v rozmezí několika mála let na jistou smrt, ale bezprostředně, „teď a tady“, tedy v základní herní situaci, očekává pozdní vyznamenání od celebrit místní univerzity: k návštěvě téhle honorace (Roman Zach, Jiří Štrébl, Martin Pechlát, Stanislav Majer), již režisér celou vměstnal málem jako v grotesce bratří Marxů na jednu jedinou sofu, také celé představení směřuje, jím se parodicky zhodnocuje a reflektuje. Však je také u Pařízka, mj. i silným proškrtáním Epilogu, motivu Švýcarska aj., faktickým vrcholem inscenace. Režisér postřehl, že právě ono spojení „věčného“ – spasitelské životní dílo, smrt – s „přízemním“ – čestný doktorát od značně problematických, provinčních kapacit – je základním hracím prostorem i zdrojem groteskní komiky celé této černé komedie.
Pařízkův pohled na nesnesitelného despotu není přitom nikterak jednostranný: člověk v dané situaci má, do určité míry, i relativní nárok být nesnesitelný A to nejen k pokryteckému světu, ale i ke svému bezprostřednímu okolí. To představuje především takřka němá postava Paní – směs trpělivé, svaté ošetřovatelky a družky bezmezně oddané provinčnímu velikánovi (Pařízek rozehrál její part i mimo „macešský“ text, například jej obohatil pokyny jevištnímu personálu stran klimatizace atd.). Paní však, alespoň v mimicky i pohybově obdivuhodném podání Gabriely Míčové (zuřivé pletení!), němou bernhardovskou trpnost vůči hrdinovi v jedné chvíli už nevydrží a vzbouří se (ovšem samozřejmě jen po česku, tj. dočasně). Režisér v rámci svého pojetí logicky odstranil i některé vnějškové atributy stáří (naslouchátka) – paruku ponechal jen proto, aby si pohrál, například i ve skvělém hudebním intermezzu, s kontrastem holohlavého mladého představitele a starší představované dramatické osoby, parukou paradoxně omládlé. Režisérově programové úspornosti je přizpůsobená i jeho minimalistická scéna, kruhově vymezená pouze „bójemi“ různých budíků: na ní je umístěna jediná sofa, ústřední hrací prostor většiny situací. Podtrženo a sečteno – po Musilových Zmatcích chovance Törlesse a po Schwabových prezidentkách, Lidumoru a Antiklimaxu se v Pařízkově dílně urodila další velká událost českého divadla, pro mne prozatím vyvrcholení stávající sezony.
|
|
|
|
Vladimír Just, Literární noviny, 27. prosince 2006
|
|