Reflex
THOMAS BERNHARD: SVĚTANÁPRAVCE
|
|
|
Pražské divadlo Komedie je hezkým příkladem dramatického paradoxu: navzdory svému názvu zde žánr čistých komedií nepěstují. Pro ten druh diváků, k nimž se počítám, kteří při třeskutých veselohrách umírají nudou zaživa, tedy ideální místo. Není to ale tak jednoduché, protože i s intelektuálně náročnou dramatikou může být nuda k uzoufání. Nicméně dramaturgická řada německojazyčné dramatiky, kterou zde vytrvale přivádí na české jeviště režisér Dušan Pařízek, je úctyhodná a v poslední době stále komunikativnější. Tím nemám na mysli nic jiného než to, že se neslouží mše za neproniknutelné tajemství na první pohled nehratelných textů Wernera Schwaba, Thomase Bernharda či Elfriede Jelinekové, nýbrž se na scéně vytvářejí silová pole srozumitelné divadelnosti. Z loňské sezóny kupříkladu Jelinekové Sportštyk, nebo naposledy Bernhardův Světanápravce.
Dnešní režiséři buďto považují dramatiky za své dřevěné houpací koně, anebo uznávají, že nasedli na živého tvora, který je může vyhodit ze sedla či odvézt za dobrodružstvím. Posun, jejž na Bernhardově hře provedl režisér Pařízek ještě pořád spadá do druhé kategorie. Světanápravce byl zamýšlen jako monolog ochrnutého starce, jehož litanie nad nenáviděným světem se může protáhnout do nekonečna. Pařízek obsadil do titulní role třicátníka, pravda, churavě vyhlížejícího, a stařecké bezčasí vymezil výkladem, při němž jsme v závěru svědky pravděpodobné euthanasie. Zatímco ve hře má postava starcovy družky funkci tenisové zdi, od níž se jen odrážejí monologické proslovy, herci Komedie (Martin Fingera Gabriela Míčová) vytvářejí vztah, jehož tajemství je zdrojem napětí. Zneuznaný myslitel, který se teprve na sklonku života dočkal uznání, svou družku bez ustání buzeruje a ponižuje, avšak na rozdíl od hry cítíme v hereckém podání láskyplně erotický podtext. Doba, kdy se tito dva vášnivě milovali, není ještě pohřbena pod sutinami času a několikrát se připomene. Asi nejzřetelněji při pohybové etudě, kdy si oba vsedě zatančí do rytmu skupiny U 2.
Martin Finger dokonale využil svého hereckého typu depresivního hypochondra, jehož obnažená přecitlivělost sugeruje dojem člověka svlečeného i z vlastní kůže. Promyšleně pracuje se zdánlivě monotónní intonací hlasu zadržujícího napětí výbuchu jako dech pod hladinou. Jeho spíláni na adresu světa pak pochopitelně postrádá stařeckou žlučovitost, je v něm více odtrpěné bolesti smrtelně nemocného člověka. Gabriela Míčová se po scéně pohybuje s měkce trpělivým úsměvem soucitné ošetřovatelky, které tu a tam ujedou nervy. Okamžiky, kdy se postaví na odpor, však působí trochu banálně, a především nabourávají křehkou stavebnicí interpretace. Pokud bychom opravdu byli svědky jejich posledního společného dne, pak by dohodnutý rituál dodržela a její sebeovládání by takto zbrkle nepřeteklo. Svou úlohu panoptikálních vyslanců z vnějšího světa naplnila čtveřice herců ze závěru inscenace beze zbytku: ano, z jejich myšlenkového humusu je lepší odejít, byť směšného světanápravce nečeká po smrti nic jiného než „prázdná kloaka“ vesmíru.
|
|
|
|
Richard Erml, Reflex, 11. ledna 2007
|
|