Respekt
UDÁLOST V DIVADLE, OMLAZENÝ SVĚTANÁPRAVCE
|
|
|
Pražské Divadlo Komedie je v mnoha ohledech výjimečné. Nejenže j v současnosti naší intelektuálně nejnáročnější scénou, která si přesto našla věrné publikum. Ale hlavně představuje koherentní dramaturgii, jejímž těžištěm je převážně německojazyčná dramatika doplněná neobvyklými autorskými projekty. A právě tato dramaturgie se zaměřením na provokativní autory formátu Thomase Bernarda, Wernera Schwaba, Elfriede Jelinekové, Rainera Fassbindera a starších „nepohodlných a složitých“ klasiků Herrmanna Brocha nebo Roberta Musila přináší do našich podmínek provázané pletivo titulů, které mohou skrze svoji rozporuplnou příbuznost pojmenovat naši středoevropskou mentalitu.
Nejuváděnějším autorem této scény je rakouský spisovatel a dramatik Thomas Bernhard. Tedy autor, který zde má za posledních sedmnáct let na růžích ustláno. Nejenže je překládán elitními překladateli, ale také uváděn významnými režiséry – J. A. Pitínským, Arnoštem Goldflamem, Otomarem Krejčou, Jurajem Nvotou a Dušanem D. Pařízkem. S jeho díly zde také často hostují mezinárodní soubory – loni zde předvedl německý tvůrce Claus Peymann jeho tři krátké dramolety a Moskevské divadlo Olega Tabakova Divadelníka. Bernhardovy postuláty se každý snaží vystihnout po svém. Německé pojetí si všímá autorova sarkasmu (v tom je nejbližší přístupu našich režisérů), ruské je patetické a maximalistické v herecké práci, polské (jak před pěti lety předvedl v Plzni Krystian Lupa na dramatu Immanuel Kant) je téměř mystické a silně ovlivněné hlubinnou psychologií.
V Komedii byl nyní Bernhard inscenován už potřetí. V repertoáru divadla najdeme Goldflamovo ztvárnění jeho hry U cíle, Pařízkovu adaptaci knihy Staří mistři a nyní k nim přibyl další Pařízkův počin: méně uváděné drama Světanápravce.
Thomas Bernhard – podobně jako Samuel Beckett – do svých děl zakódoval určité parametry pro jejich jevištní realizaci. Už předem vnucuje divadelnímu tvaru několik základních podmínek, hlavně ve svém nároku na dobré herecké obsazení hlavní role. Klasický prototyp jeho zlostného misantropa, který se neustále chystá vytvořit nikdy nezrealizované životní dílo, tak bývá obsazován vyzrálými a staršími herci. Právě pro ně Bernhard své hry psal.
Světanápravce se jiným dramatům vymyká svou statičností. Bernhard vytvořil unikátní podobu divadla slova s monologickým proudem ochrnutého starce, který svůj životní filozofický traktát kupodivu již napsal a nyní čeká na své ocenění od zástupců univerzity a města. Během dlouhých promluv o touze zničit svět, protože to je jediný způsob, jak jej napravit, bez ustání tyranizuje svou manželku. A přijímá-ti rektora, děkana, profesora a radního, tak jen kvůli tomu, aby jim dal najevo svou domnělou titánskou nadřazenost.
Pařízek se rozhodl ve své interpretaci Světanápravce jít jinou cestou, než bývá obvyklé. Na minimalisticky pusté a spoře osvětlené scéně s pouhým fotelem, gramofonem a budíky jako symboly mizejícího času nabídl nový obraz bernhardovských hrdinů. Namísto stařeckého páru obsadil klíčové role mladými herci Martinem Fingerem a Gabrielou Míčovou, jejichž plastické uchopení rolí s patrným erotickým akcentem je více než přesvědčivé. A Pařízek šel ještě dále: místo aby jeho misantrop klasicky stařecky výbušně spílal všemu a všem, ve Fingerově podání je jakousi karikaturou západního intelektuála s daleko tišším, ale o to sadističtějším projevem.
Postava se mladému herci urputně brání. Text je totiž místy v přímém rozporu s Fingerovým věkem, s čímž souvisí i ona životní zhrzenost, kterou se mu přes skvělý herecký výkon občas nedá moc věřit. Nicméně Pařízkova odvaha postavit se kánonu je více než přínosná. Nabízí nám totiž jiný pohled na autora, který je často označován za respektovaného klasika jen kvůli tomu, aby tím byl potlačen jeho ironický úšklebek a hněv.
|
|
|
|
Lukáš Jiřička, Respekt, 2. ledna 2007
|
|