Lidové noviny
NEJPRVE TRÝZNĚNÍ, PAK SKVĚLÁ ZÁBAVA
|
|
|
Tvorba rakouského básníka Ernsta Jandla, jednoho z mistrů jazykového experimentátorství, zahrnuje i rozhlasové a divadelní hry, které autor psal od poloviny 60. let. Když před časem Jan Nebeský v Divadle Na zábradlí uvedl jeho text Z cizoty, byl to docela risk a očekávalo se, že inscenace bude lákadlem hlavně pro náročnější příjemce. A opět se ukázalo, že dramaturgická odvaha dokáže leccos posunout kupředu. Inscenace s otcem a synem Švehlíkovými a s Marií Málkovou efektně uvedla Jandla na české jeviště a po právu získala i cenu Alfréda Radoka.
Jan Nebeský se nyní k Jandlovi vrátil a v Divadle Komedie nastudoval jeho Humanisty z roku 1976 v povedeném a hravostí překypujícím překladu Zuzany Augustové. Režisér ale samotnému nastudování Humanistů – „konverzační hry o jednom dějství“ předsunul víc než půlhodinový scénický útvar složený z dalších textů. Tvoří jej mimo jiné záznamy telefonátů, které Jandl vedl se svým nakladatelem v polovině 90. let. Básník tehdy používal telefon jako jediné spojení se světem a nakladatel nakonec neodolal a hovory si začal zaznamenávat. Zápisy, které rovněž přeložila Augustová, sestávají nejen z pedantických Jandlových připomínek k vydávání svých děl, ale obsahují také postřehy a komentáře, které jsou stejně ironické, bizarní a groteskní jako jeho poezie. Kromě „telefonátů“ zaznělo ještě v první půlce Rekviem za Ernsta Jandla od Friederike Mayröcker v překladu Bohumily Grögerové. I když se na první pohled zdá, že doplněk by mohl být zajímavým kontrapunktem, konečná podoba tohoto exposé je bezradná a ze všeho nejvíc se podobá čirému trýznění těch diváků, kteří byli skálopevně rozhodnuti vydržet až do doby, kdy se na jevišti objeví Jan Kačer a Milan Stehlík coby protagonisté slíbené jednoaktovky. I tak nejméně třetina publika ze zadních řad zmizela. Monotónní předříkávání textu, který poztrácel kouzlo nonsensu, občas prořízl syrový řev deklamující umělkyně (Lucie Trmíková) a také drnkání či spíše ladění kytary, kterou třímal konceptuální umělec Václav Stratil. Vše bylo dostatečně atakující a náročné na trpělivost. Nedá se říct, že by Jandlově stylu tento Nebeského scénický happening nesedl, pouze nebyl k vydržení. Což ovšem možná do jisté míry také básníka charakterizuje, aspoň podle toho, jak se jeví ve své autobiografické hře Z cizoty.
Popravdě řečeno ti, kteří vydrželi, byli bohatě odměněni. Dva trumfující se aktéři, Jan Kačer jako první muž čili „univerzál nobelprofesor kapacita přes německý historie“ a Milan Stehlík coby druhý muž čili „velký němec a meze národ nobelumělec“ se střídavě naparují a střídavě si padají do náručí a potřásají si rukou při vědomí vlastní důležitosti. První muž v Kačerově podání vstoupí na jeviště v rozevlátém gestu a s dikcí, která duní patosem, důležitostí a oslněním vlastní osobou, a počne řečnit. Do duelu s ním souběžně vstupuje jeho protivník, pro kterého Milan Stehlík našel polohu hektického a bojovného vzteklouna, jenž ovšem vládne i značnou rozšafností. Oba mluví v infinitivech, novotvarech a zkomoleninách, kuriózně spojujících slova a výrazy. Řeč nabývá dalších významů, stává se sama o sobě nositelkou výsměchu tupému nacionalismu a pseudovlastenectví. Režie pak toto téma akcentuje v ironických detailech – náhle se zjevivší umělec z první poloviny bloumá po jevišti v trenýrkách, na nichž je rozesetý vzor hákového kříže. Třetí muž v kostýmu připomínajícím čarostřelce ohrožuje okolí lukem a šípy, aby se posléze proměnil v nácka. Také setkání obou „humanistů“ s těhotnou ženou (Ivana Uhlířová), která zprvu připomíná pannu Marii, vezme nepěkný, sprosťácký konec. Směšní hrdinové ve své nepřetržité klauniádě provádějí různé kousky: jeden druhého vede na šňůře, brečí si na ramenou, zpívají hymnu. Nabubřelou, tupost a duševní prázdnotu oba herci zprostředkovávají s jedinečnou plnokrevností a jejich výkony prozrazují téměř živelnou radost z inspirující blbosti figur. Je to robustní a šťavnaté herectví, které také vědomě a naléhavě interpretuje téma Jandlovy miniatury. Škoda jen, že režisér zřejmě nevěřil, že by takhle skvěle zahraná jednoaktovka divákům mohla stačit.
|
|
|
|
Jana Machalická, 25. ledna 2007, Lidové noviny
|
|