Houser
NÁŠ KRÁSNÝ NĚMECKÝ ŘEČ
|
|
|
Pražské Divadlo Komedie uvedlo v režii Jana Nebeského hru neúnavného experimentátora s jazykem Ernsta Jandla - Humanisti.
Rakouský básník a dramatik Ernst Jandl (1925 – 2000) byl v našich končinách do nedávné doby znám především jako jazykový kouzelník, jehož hravé verše o Ottovi „Mops kotzt“, pronikly do nejedné čítanky pro studenty německé literatury. Již od zveřejnění prvních pokusů však v Rakousku vyvolaly Jandlovy experimentální básně skandální vlnu nevole. Mohl za to jejich stylizovaný básnický jazyk, který porušoval veškeré gramatické a syntaktické zákonitosti a iritoval zastánce dědictví kulturní tradice a především ‚krásného národního umění.
Jandlova cesta na česká jeviště se otevřela před třemi lety, kdy Divadlo Na zábradlí uvedlo jeho „mluvenou operu“ Z cizoty. Výrazně autobiografické dílo, psané promluvami ve třetí osobě, považovali mnozí vzhledem k formální stránce za takřka nehratelné. Premiére Na zábradlí však vyrazila všem pochybovačům dech. Krátce nato pak připil režisér Nebeský zaplněnému sálu Národního divadla na zdraví a došel si pro zlatý vavřínový věnec ceny Alfréda Radoka za režii nejlepší inscenace roku.
S dalším Jandlovým textem se nyní tentýž režisér setkává v divadle Komedie a nutno konstatovat, že jde opět o šťastné spojení.
Režisér Nebeský připojil před samotný začátek hry ještě prolog (Jiří Černý a Lucie Trmíková), sestávající z Jandlových autobiografických textů a básní a zřejmě i z tvorby Jandlovy dlouholeté přítelkyně F. Mayröcker. Rytmus slov, síla básní i osobnosti básníka samotného, práce se světlem, hudbou a expresivní projev Lucie Trmíkové dělají i z předehry vynikající zážitek.
Postavami samotné hry Humanisti jsou představitelé „vysokých“ hodnot národního ducha, inteligence a talentu – Vědec (Jan Kačer) a Umělec (Milan Stehlík). Ve vzájemném dialogu se dotýkají názorů na umění, politiku, sociální situaci i život samotný. Jejich rozmarné mudrování, agresivní samolibost i ohánění se pseudopravdami nás dovede až k tázání se po smyslu umění a existence vůbec. Postarší pánové na úrovni, hovořící jazykem kteréhokoliv z „gastarbeiterů“, vyvolávají smích s trochu nahořklou pachutí. Příkladem jejich omezenosti a sebestřednosti může být i skvěle narežírovaný chvilkový vstup ženského elementu (Ivana Uhlířová). Pro něj však slovutní humanisté nemají pochopeni a „obtížnou a obtíženou“ ženu vykazují raději pryč, aby nenarušovala jejich čistý morální prostor.
Režie Jana Nebeského opět drze posouvá hranice, hýří nápady, vtipem, ale i sebeironií – Jandlovu kritiku rakouské a německé tradice dovádí například do dokonalosti po scéně bloumající efébský lučištník (Jiří Černý), který se nám, aby očekávání znalců bylo naplněno, mimo jiného i svlékne do naha a pohraje si s molitanem.
Jandlův nelehký text skvěle přeložila Zuzana Augustová. Podařilo se převést a vytvořit mnoho jazykových hříček a udržet svébytnou logiku nelogických větných struktur i slovních tvarů.
Zcela osobité kouzlo však přinášejí na jeviště představitelé obou hrdinů, neboť už jen spojení jejich jmen s autorem textu a osobností režiséra stačí k ukojení šílených snů nejednoho divadelního vědce. A nutno uznat, že Jan Kačer i Milan Stehlík, snad poslušní i známé výzvy pojďte pane, pojďte si hrát“, nezklamali a právem sklidili ovace diváků.
Humanisti v divadle Komedie mají chytrost, drzost a vtip. V souvislosti plakátem k představeni lze říci, že celý tým s režisérem v čele zamířil opravdu do černého.
|
|
|
|
-abu-, Houser, 25. ledna 2007
|
|