Metropolis
HUMANISTI
|
|
|
Režisér Jan Nebeský dosti zběsilým tempem pokračuje v surfování po nestandardních dramatických textech. Společně s Janem Kačerem, Milanem Stehlíkem, Jiřím Černým a Ivanou Uhlířovou hledá adekvátní jevištní výraz pro experimentální práci se slovy rakouského provokatéra Ernsta Jandla (1925–2000). Po inscenaci Z cizoty v Divadle Na zábradlí, která byla porotou Alfréda Radoka označena jako nejlepší v roce 2004, uvede Nebeský 22. ledna českou premiéru hry Humanisti (1976), a to v Divadle Komedie.
Jandl by nebyl obdivovaný a uznávaný rakouský dramatik, aniž by důsledně netepal oficiální politickou a kulturní doktrínu. Rakousko velmi pečlivě ošetřovalo svůj mýtus o oběti druhé světové války, ve vatě si žili autoři tzv. heimatrománů („heimat“ je vlast), mělo se navazovat na předválečný kulturní tradicionalismus. Jandl mohl těžko trpět evidentní lži na nejvyšších úrovních, dost možná díky nepatetickému vztahu k umění jeho matky básnířky.
Humanisti jsou právě ti evropští, anebo rakouští duchovní činitelé, kteří se dojmou při tzv. krásném umění, leč za nacismu morálně naprosto selhali. „Považuji ´Humanisty´ za variantu Konce hry: nic dalšího už po nich nepřijde. Kdo je humanista jako ti dva, toho nelze změnit, zůstane takový až do smrti, a že takový zůstane, je nutné ukázat tím, že se ukáže jeho cesta až ke smrti.“ Těmito slovy se autor sám pasoval na duchovního souputníka Samuela Becketta.
Jeho nekompromisní, neromantický postoj k tvorbě působil na čtenáře tak silně, že směl pravidelně publikovat až v 60. letech. Předtím spolupracoval s Vídeňskou skupinou, byl ovlivněn Christianem Morgensternem či Gertrudou Steinovou. Slova používal jako gumové částečky jakési stolní hry, pracoval s konkrétní či grafickou poezií, s umělým dialektem, s pokleslou hovorovou řečí, s hlasem. Mnoho svých děl sám namlouval na magnetofon a hledal hranice převoditelnosti psaného slova do akustické formy. K Jandlovým nejznámějším básním patří sbírka básní Laut und Luise, Schtzngrmm, Ottos mops (k této básni mu byl vzorem jeho pes, vypráví zde příběh o páníčkovi, paničce a psíčkovi, kde se zachází pouze s vokálem O), Kneiernzuck a Lichtung. „Chápu hru s jazykem jako předpoklad poezie vůbec…Hra směřuje k cíli - a tím se důrazně liší od hříčky.“
Nebeský jeho myšlení rozumí, Jandlova následující slova by mohla být stejně dobře jeho. „Cesta nejmenšího odporu je tou nejhorší cestou v umění. Mým cílem je naopak cestou největšího odporu dobýt uznání veřejnosti.“
|
|
|
|
Jiří Honzírek , Metropolis, 12. ledna 2007
|
|