Reflex
NA BIDÝLKU
|
|
|
Rakušan Ernst Jandl je autorem řady experimentálních textů. I Nebeského inscenace jeho Humanistů v Komedii do jisté míry ukázala, jaké hokusy pokusy lze vytvářet na divadelních prknech. První část představení je jakýmsi prologem, který připomíná báseň předvedenou formou inscenovaného čtení za (ne)libozvuků linoucích se z elektrické kytary. Žena a muž na jevišti valí slova kupředu. Zatímco on většinu času sedí, její promluvy doplňuje kostrbaté těkání vlastního těla, Jež nenásilně dotváří specifickou, těžko pojmenovatelnou atmosféru. Úvodní pasáž má navíc konceptuální přesahy – například když hrdinka hovoří o béžové barvě, skoro se zdá, jako by ji z úst chtěla vyzvracet; v průběhu pozdějšího monologu lije stejně zbarvenou kávu z hrnku u úst na zešikmený stůl; v závěrečné, „hip-hopové“ části pak nacházíme repliku „pes Rek bleje“…
Jazyk vůbec patří k nejpozoruhodnějším a nejsilnějším momentům díla. V samotném dramatu postavy až na výjimky neohýbají slova (specifický lingvistický princip, v němž spolu osoby hovoří ve třetí osobě, si diváci jistě pamatují z Jandlovy hry Z cizoty – v režii Nebeského ji uvedlo Divadlo Na zábradlí). S trochou nadsázky lze říct, že v hromadě infinitivů a prvních pádů je flexe přítomna na jevišti. Komické pohyby-akce dvou postarších hrdinů (Jan Kačer a Milan Stehlík) umocňují sílu slov (hajlování nebo tahání dlouhé červené nudle z nosu). Tematicky se text opírá třeba o (u mnoha rakouských dramatiků oblíbené) narážky na němčinu a rodnou zemi. Kompaktnost všech nápadů činí z Humanistů výjimečný celek.
|
|
|
|
Kateřina Rathouská, Reflex, 1. února 2007
|
|