Naše rodina
ZBOURANÁ ŽIŽKOVSKÁ ZEĎ
|
|
|
Metropole je svět sám o sobě. Kromě světových trendů, cizinců a turistického ruchu spojeného výstavnými pražskými místy, jsou zde prostory a lokality, které se nemění vůbec nebo jenom vnějškově. Jejich duch, vůně i atmosféra zůstávají. Někteří divadelní tvůrci jsou schopni genia loci takového místa pro diváky odkrýt. Jedním z nich je dramatik a režisér David Jařab, jehož práce je spojena s Divadlem Komedie. Spolu s uměleckým souborem započal v loňském roce Jařab uvádět cyklus původních her, charakteristických tím, že jejich název a děj jsou spojeny s konkrétním pražským místem, čtvrtí, ulicí. Letos je zobrazovanou adresou Žižkov, čtvrť v historickém povědomí české veřejnosti spojená s prvorepublikovou galerkou a dělnickým obyvatelstvem.
Stejně jako v předchozím titulu i zde je prvořadá potřeba tvůrců zasadit výrazný příběh do konkrétního prostředí, aby už svým názvem vzbuzoval v divácích zřetelnou představu a pocit, jak jej vnímat.
Inscenuje se na jevišti, kde proti několika řadám diváckých míst stojí řada sedadel jakoby ze starého kina. Před ní stolek s pitím a jinak nic. Již s posledními diváky se trousí i herci, postávají ve dvojicích, hloučcích. Prolnutí jevištního prostoru i místa pro publikum, absolutní blízkost herců a diváků aktivuje dění a relativizuje některé významy. Autor a režisér mistrovským způsobem vykreslil několik žižkovských typů, které nesou podivuhodnou atmosféru „cápků, frajírků a žižkovských buchet“, obohacenou o dnešní realitu. Posun tato komunita prožije příchodem emigranta, muže „odjinud“, který disponuje majetkem, rozhledem a představuje vše, po čem Žižkováci touží, ale co nikdy svým přístupem k životu nezískají.
Herecký soubor (Jiří Černý, Martin Finger, Monika Krejčí, Stanislav Majer, Gabriela Míčová a další) vymodeloval řadu postav, od naivních mladíků až k protřelým chlapákům na půl cesty do kriminálu, a dámy od křehkých osob až k sexuálním mašinám, které jdou jen po penězích. Odkrytím jedné zdi na žižkovském činžáku nám divadelníci z Komedie předestřeli obraz dneška v kontextu české povahy jako celku.
|
|
|
|
Mária Uhrinová, Naše rodina, 16. ledna 2007
|
|