Divadelní noviny
NAPRAVENÝ NÁPRAVCE
|
|
|
Člověku to nedá: tváří v tvář čistotě a dokonalosti roste potřeba vydrápnout svůj vryp – nějak si počurat tenhle mramorový patník – Divadlo Komedie: Thomas Bernard, Světanápravce; režie D. D. Pařízek.
Chceš-li změnit svět, změň sám sebe, praví jedna z maxim zenového buddhismu; a znamená to prostě přepólovat se: mám-li své těžiště v roli oběti, logicky přitahuji násilníky, proti nimž se pak musím bránit a můj svět je tedy plný útočníků a obětí... Jsem-li v roli dítěte, můj svět je plný autorit, s nimiž je třeba se utkat a jim vzdorovat; takže můj svět je pln strategie před obviňujícím okem rodiče a budoucnost zacloněna pocitem viny. Vyjít z lesa oněch původních stereotypů na mýtinu rovného lidství je těžké. Nesmírně těžké. Je to tak těžké, až se to zdá být základním smyslem jednoho každého života. A ze své zkušenosti mohu potvrdit, že žádat po světě, aby se změnil on, je daleko snazší. A pohodlnější. Podporuje to mou lenost a skrývá mou pýchu, omlouvá to mou agresi a světí prostředky, i ty sebenechutnější – protože přece napravuji svět – to on je zlý! Já se jen bráním! Svět je plný podobných vazeb a zauzlenců – proto tak velmi a nezřízeně miluji a ctím Thomase Bernharda. Jediného důstojného pokračovatele linie Woolfová – Joyce – Beckett. Dokonalého portrétistu, jehož minimalismus, umocněný opakováním, jako laser s nulovým rozptylem neomylně zasahuje jednu konkrétní bytost v jedné konkrétní situaci, neúprosně a přesně a dost dlouho nato, abychom zaznamenali všechny souřadnice chvíle, v níž se zmítá jako na špendlíku. Světanápravce, dojemný ve své pýše a následně trpící izolací a samotou, je stočen kolem své bolesti jako průsečík cizích sil a vnímá vše ostatní, veškeré nejá, jako neurčitou homogenní a cizorodou okolnost: cizí země, města, počasí, instituce, partnerka, celý zbytek světa splynul v kulisu, v jedinou cizí, zraňující a těžko snesitelnou kulisu, na jejímž pozadí touží po lásce – přesněji: po ocenění. Jenže žádné ocenění není dost vysoké a žádná láska dost silná, protože emoce už dávno zemřely. A není cesty ven už proto, ze ji nikdo nehledá. Nehybnost a danost jsou hlavními dimenzemi utrpení už proto, že ostatní svět je v pohybu. Nehybný Bernhardův jedinec trčí ve své samotě jako vykřičník, jako větev vzpříčená v proudu, ohýbající se pod stále větší vrstvou cizorodých fragmentů odezněných skutečností a zbytků čehosi, co život odnáší... Neznám výmluvnějšího obrazu utrpení, než jsou Bernhardovy texty: dokonalé, obnažené, strohé. Přesné jako diamant. Tak přesné, že to irituje vnější svět, uvyklý letité schizofrenii, k jakési korekci. Je třeba při-po-zahalit syrovou skutečnost nějakým tím barvotiskem: svět přece není tak bezvýchodný, láska tolik nebolí, samota není tak zlá – takže je zcela v duchu Berhnardovy nemilosrdné poetiky, že poslední vůle autorova, zakazující uvádění jeho děl v Rakousku, byla prolomena a nedodržena ve jménu péče o jeho odkaz. Že jeho texty inspirují jiné tvůrce ke změkčení oné syrovosti, rozhýbání nehybnosti a nadlehčení původní tíhy. Prostě k nápravě. Takže Světanápravci se dostalo jistého napravení směrem ke troše té bakalářské člověčiny: bylo mu ubráno na krutosti – a původně vyhaslá žena naopak emotivně komunikuje: tu po něm mrští berlemi, pak si zazpívají – kua sme lidi, ne? – no a pak ho zabije, aby se něco dělo, a zapálí si cigáro, naleje sklenku – co? Z monumentálního dramatu jedince s nebesy je náhle partnerská hříčka jedné dvojice, zcela proti duchu textu. Takže máme zajisté právo zařvat: tohle není Berhnard! Ale taky můžem přijmout, že k zešílení dokonalý, mučivě přesný a úsporný obraz myslitele v absurdním světě, kde myšlení je užíváno jako zbraň – se může zdát příliš krutý. Že neškodí přidat do Rusalky potápěče a do Prodanky trochu krve, abysme zaujmuli naši divákové. Anebo můžeme ocenit skvělé úsilí Divadla Komedie uvádět téměř nehratelné věci. A musíme ocenit skvělý a kongeniální výkon teprve pětatřicetiletého Martina Fingera: výkon stejně úsporný, emotivně tlumený a mocně sugestivní, jako je text. Takže nakonec z Bernharda zbylo dost...
|
|
|
|
Alexandra Berková, Divadelní noviny, 23. ledna 2007
|
|