Hospodářské noviny
HUMANISTI JSOU V KOMEDII ZA ŠAŠKY
|
|
|
Inscenace hry Ernsta Jandla Humanisti v pražském Divadle Komedie se těsně před premiérou rozrostla o prolog věnovaný autorovi. Režisér Jan Nebeský tak nabídl divákům, aby se stali účastníky zvláštní dvouhodinové a dvoudílné scénické jamsession, v níž kromě herců účinkují i slovo, hlas, kytara a obraz.
Jandlův text, který nyní tvoří až druhý díl inscenace, je založen na paradoxu. Jeho dva "humanisti", opory vzdělanosti a kultury a velebitelé "krásný německý řeč", vedou svérázný dialog: přesvědčují se navzájem o tom, o čem nepochybují, a to způsobem, který spolehlivě vyvrací všechno, co tvrdí.
Spíše než dramatickými postavami, jsou oba humanisti reprezentanty určitého typu intelektuální elity. Té, o jejíž odpovědnosti za nacistickou epizodu své rakouské vlasti byl Jandl hluboce přesvědčen. Stejně jako nepochyboval o potenciální možnosti, že se tato elita, zaštiťující se vznešenými ideály, ale neschopná dohlédnout za obzor vlastní sebestřednosti, může stát součástí nějaké jiné, stejně perverzní totality, která o ni pohodlně opře svou legitimitu.
Trenýrky se svastikou
Dva "noblnositele", trumfující se tituly a setrvávající pyšně na své jistotě o vesmíru i svém poslání apoštolů vědy a umění, hrají v Nebeského inscenaci Jan Kačer a Milan Stehlík. Jejich důstojné obleky, pohyb i konverzace mají nepřehlédnutelné znaky šašků - krátké nohavice, dlouhé boty a plandavé kapsy. Učené a vlastenecké fráze vyslovované s náležitým důrazem a patosem se díky Jandlově jazykové stylizaci proměňují v blekotavé zbytky řeči. V interpretaci obou pánů pak ve veselou komunikaci idiotů, v suché z nosu, které se na jevišti názorně proměňuje v potenciální náckovství, jemuž jsou tyto "věčné hodnoty" oporou.
V tomto směru leccos dopovídají dvě němé "doprovodné" postavy (Jiří Černý a Václav Stratil), jejichž jazykem je především výtvarný znak. Nacistická svastika na potisku Stratilových trenýrek i Černého lučištník v baletním obleku, kterého jeden z humanistů v záchvatu sentimentu hodlá utrhnout coby lesní květinku, vypovídají leccos o podvědomých (i sexuálních) pramenech, z nichž jsou napájeny ohromující "myšlenky" humanistů.
Interpretace Jandlova textu experimentujícího s jazykem (půvabné české verze novotvarů a slovní hříčky pocházejí z dílny překladatelky Zuzany Augustové) je těžký úkol, který oba herci plní s noblesní lehkostí. Jan Kačer ztělesňuje robustní typus militantního romantika vědomého si své převahy i monumentálního zjevu. Milan Stehlík vtisknul jeho maličkému oponentovi rysy psí oddanosti i snaživé ctižádosti. Při pohledu na ně je zřejmé, v čem spočívá potenciální nebezpečí humanistických šašků - kromě smíchu budí i dojetí, ne-li soucit. Odvádějí pozornost svou zdánlivě bezmocnou sentimentalitou a ke všemu mají schopnost probouzet nadšení, což přesvědčivě demonstruje pasáž s citací Ódy na radost.
Jako ztělesněná, mnohoslibná ženskost vstupuje mezi oba pány mladičká Ivana Uhlířová. Její těhotensky vyklenuté břicho přináší naději nového života. Jana Preková (výprava) ji přioděla do mariánské modři. Nový počátek zvěstuje i kometa, vtipně přizdobená vpleteným modrým neónem ve tvaru spermie. A co na to naši humanisti? Jdi dál, pryč, posílají ženu, z jejich úst nemilosrdně syčí "interrupce" a štítivě po ní házejí "pičkou". Zaslepení ideály a hluší k poselství, zaklínají se vědou, mrtví dávno předtím než zemřeli.
Kytara "laděná" autenticky
Vedle této režijně i herecky konzistentně a velmi úsporně zformulované druhé části, působí prolog v první půli večera trochu nesourodě a zdlouhavě. Koláž z textu Rekviem za Ernsta Jandla od Friederike Mayröcker (básnířky a autorovy celoživotní družky) a Telefonátů s Ernstem Jandlem, které vydal jeho redaktor a vydavatel Klaus Siblewski, je sice krásným a nepatetickým dotekem s osobností autora i jemnou reflexí stáří a konečnosti lidského života, ale díky jinému naladění působí vlastně rušivě. A to i přesto, že Lucie Trmíková tu podává krásný a čistý přednašečský výkon (odvážně převádí slovní obrazy do rytmu a hlasového výrazu) a kytara Václava Stratila i čtení Jiřího Černého ve své nedokonalosti působí příjemně autenticky.
|
|
|
|
Marie Reslová, Hospodářské noviny, 26. ledna 2007
|
|