Literární noviny
LIDUMOR ANEB MÁ JÁTRA BEZE SMYSLU
|
|
|
Dne 4. prosince 1999 měla v Divadle Komedie premiéru hra Lidumor aneb Má játra beze smyslu, po Prezidentkách již druhá hra Wernera Schwaba inscenovaná režisérem Dušanem D. Pařízkem (v podání Pražského komorního divadla) se scénografií Jana Štěpánka.
Pařízek obsadil do hlavních rolí dvě výrazné herecké osobnosti, Danielu Kolářovou (paní Vočistcová) a Karla Rodena (Heřman Červ).
Podobně jako v Prezidentkách nejvíce vynikla role Marjánky v přesvědčivém podání Anny hlavicové – Bendové (zde v roli Desirée), v Lidmoru má nejen z podstaty své role, ale i herecky naprostou převahu Daniela Kolářová. Důstojnost a uhrančivost její paní Očistcové, bohaté vdovy po zesnulém profesorovi vyznačující se štítivým a sarkastickým postojem ke svému okolí, ještě vizuálně zdůrazňují její fatálně černé šaty. Kolářová svůj herecký projev podřizuje zřetelně sebekontrole, v níž se odráží střízlivý nadhled i herecká suverenita (působí dojmem, že kromě ztělesňování role ještě se zájmem přihlíží účinku, který svým výstupem vyvolává). V povzneseném gestu paní Očistcové se skrývá pohrdání nedokonalostí, nízkostí a pudovostí. Jediným člověkem, jehož nestíhá svým bodavým sarkasmem, je pouze Heřman Červ. Navzdory jejich předsudečné vzdálenosti jen tyto dvě postavy nejsou k sobě kruté, jejich vzájemný respekt je jediným záchytným bodem a úlevou v nahromaděné bezvýchodnosti.
Poněkud jednostranná povaha politováníhodného Červa, vyznačující se trpností, nedává Rodenovi dostatečnou možnost využít nesporných hereckých schopností, známých z jiných rolí. Introvertní polohu střídá Roden občasnými energickými vzepětími, v nichž se například dopouští krutých žertů na své matce (Marie Málková), komediální talent uplatní při svérázné taneční kreaci (za doprovodu hudby Vladimíra Franze).
Werner Schwab patří vedle Thomase Bernharda, Elfriede jelinekové či Petera Turriniho mezi nejvýraznější představitele rakouského moderního dramatu. Na scéně Divadla Na zábradlí se v současné době uvádějí tři hry této vlny: Ritter, Dene, Voss a Divadelník Thomase Bernharda (v režii J. A. Pitínského) a zmiňované Schwabovy Prezidentky.
I v Lidumoru, stejně jako v Prezidentkách, se objevují cynicky znázorněné motivy tělesné špinavosti, které mohou tvořit protipól k touze po duševním povznesení. Ve hře najdeme některé rysy společné Schwabově i Bernhardově tvorbě: nenávist k rodnému Rakousku, zobrazení člověka nespokojeného, štěstí neschopného, uzavřeného do svého života, v němž se bludně pohybuje, se zvláštním, často tíživým zakořeněním v minulosti a skeptickým pohledem na budoucnost. I zde je hrdinou člověk „výjimečný“: Heřman Červ, zmrzačený, neživotaschopný malíř sporných uměleckých kvalit (existenčně závislý na své matce), je podobně ubohou a rozporuplnou bytostí jako Marjánka z Prezidentek – umývačka záchodů, Ludwig z Ritter, Dene, Voss – filosof v ústavním léčení, či Divadelník bruscon – samozvaný „největší herec všech dob“, tyranizující svou rodinu.
Zatímco Bernhardovv postavy jsou zároveň velikášské i skutečně velké, pohybující se na těžko rozeznatelné hranici šílenství a geniality, Schwabovy figury mají status přiděleny, jsou si jen vědomy, do jiných rovin se přenášejí vlastními sny a představami. Jejich rozpor tkví v téměř pobuřujícím přijetí špinavosti a toužebném dotýkání se nebeského.
Stejně jako v Bernhardových hrách i v Lidumoru se poměrně často vyskytují incestní vztahy, ať již vzpomínané z minulosti, nebo naznačované přímo na jevišti. Na rozdíl od hry Ritter, Dene, Voss, v níž se postavy uzavřely do svého nedotknutelného vnitřního světa, a zatímco spolu zdánlivě komunikují, každá z nich si vede svůj vlastní monolog, v Lidumoru se Schabovy figury častují krutými urážkami a vnímají své okolí spíše jako dusivou přítěž, jíž je třeba se zbavit. (Jediným uvažovaným, tedy ideálním způsobem je vražda.)
Nejsilněji se tento pociťovaný tlak projevuje u Heřmana Červa, jehož závislost a nesvoboda se na scéně symbolicky zhmotnila v provaze, jímž je připoután ke stropu bytu, v němž s matkou žije.
Ve třech scénách nahlédneme do tří bytů společného domu, které jsou scénograficky výrazně barevně odlišeny. Tato „barevnost“ spolu s intenzitou osvětlení odkazuje k mentálnímu a sociálnímu zařazení postav: ubohý byt Červů, nápadně evokující scénu, na níž se odehrávaly Prezidentky, je ponuře šedý, nově zařízený byt Kovačičů září v nevkusně jásavých barvách, v bytě paní Vočistcové, kam jsou hosté sezváni k oslavě narozenin, je na černém pozadí prostřena dlouhá tabule potažená rudým sametem.
Top, co spojuje všechny postavy, je touha po vraždě. Červ požitkářsky a detailně líčí svůj sen o vytoužené matčině smrti, rodina Kovačičů prožívá vrcholnou rodinnou extázi a bojovnou sounáležitost při představách o zavraždění paní Vočistcové, o jejíž byt by se touto cestou mohli obohatit. Jedině paní Vočistcová však uvede lidskou přirozenost vraždit ve skutek.
Ve srovnání s Bernhardovým je Schwabův jazyk více básnický, metaforický, plný zraňujícího ostrovtipu, motivů morbidních, odpuzujících, metafyzických, filosofických.
Zatímco Bernhard nechává své postavy vyslovovat kritiku proti svému národu, aniž by je samotné přímo obviňoval, Schwab je ke svým postavám nelítostnější, ony samy se mu stávají hyperbolickými prototypy rakouské společnosti a objektem výsměchu.
Výsledným dojmem není ani očištění z prožité tragédie, ani úleva z komediálního účinku, ale pocit zneklidnění, znejistění. Heřman Červ se před svou smrtí náhle vzedme k písni lásky, a pak náhle upadne do vysvobozující nicoty. Pocit bezvýchodnosti přetrvává, ale s vědomím podstatného prožitku.
|
|
|
|
Kateřina Rudčenková, Literární noviny, 2. února 2000
|
|