MF Dnes
LIDUMOR PŘINÁŠÍ ŠOK Z EXISTENCE
|
|
|
Po nedávné inscenaci Prezidentek nastudoval mladý režisér Dušan David Pařízek další dílo rozporného rakouského dramatika Wernera Schwaba (1958 – 1994) nazvané Lidumor aneb Má játra beze smyslu – tentokrát s kombinovaným souborem Pražské komorní divadlo.
Spíše než jako „fekální drama“ ‚ by se Lidumor mohl označit jako drama nechtěné existence, protože vyjadřuje autorovo radikální zhnusení z červivého, tj. nevyhnutelně a nenapravitelně zkaženého lidského bytí, obtíženého koloběhem páření, požírání a s obojím spojeného několikerého vyměšování. Šok z tělesné existence a snaha se z ní vyzout, vrátit se do „nevinnosti“ nejen prenatální, ale přímo předexistenční, je, zdá se, stále oblíbenější téma současné dramatiky. U Schwaba tento šok násobilo poznání skličujících okolností jeho početí a také soužití s matkou. Živé ohlasy obojího slyšíme i v Lidumoru. “Zatlačím tvé zdechlině oči, tak jako se stlačí knoflík moderních záchodových splachování.. zatlačíš... a pohled či hovno jsou ty tam,“ říká o své matce muž temného jména‚ Hermann Wurm, jehož zlověstnost doslovný český překlad – Heřman Červ – spíš oslabuje.
V Pařízkově představení se Heřman (Karel Roden) pohybuje v matčině stísněném bytě jako ve voliéře. Šňůrou je spojen kovovou konstrukcí u stropu a pod kalhotami nosí bezpečně odpohlavňující „pampersky“. Přesto není pouhý idiot a jeho představitel ho v groteskním kánonu výstižně pojímá jako „ujetého“ génia našlapaného, dá-li se to tak říci, do tělesné plechovky od idiota. V rohu scény je navíc papírová štátue zástupné matky „věstonickými“ atributy, s otvorem v místě břicha, do kterého se Heřman může pohodlně prenatálně uchýlit. (Při své vzpouře vrtá soše do hlavy otvor, zatímco skutečná matka zděšeně kejhá na opačné straně.) Heřman se zabývá malbou, ale matka, která v něm utiskuje a v zárodcích potlačuje jakoukoliv možnost stát se jednou největším umělcem Štýrskohradecka, jeho díla ničí.
Paní Červová v podání Marie Málkové více polemicky deklamuje, než aby Heřmanovi tyransky dominovala, ale vždy z ní v pravý čas vyšlehne seschlá bigotní agresivita. Daniela Kolářová ztělesňuje v majitelce domu Paní Vočistcové jakéhosi anděla smrti, jehož hlas na začátku díky kovové ozvěně zaznívá jako z jiného světa nebo jiné dimenze. Pozve osazenstvo domu na oslavu svých narozenin, při nichž probíhá svého druhu poslední soud nejen nad lidmi, ale i nad Bohem. V „domovním společenství“ je to hlavně rodina naturalizovaného přistěhovalce Kovačiče, která je jakoby vzorkem celého plytkého lidstva. Rodinné spory Kovačičů nebo extempore obou dospívajících dcer Désirée (Anna Bendová) a Bianky (Adéla Stodolová) však vnášejí do lidumorného dramatu jisté odlehčení, situační protiváhu k vypjatým lyrickým tirádám. V roli Rudiho Kovačiče se střídají Martin Zahálka s Michalem Gulyášem. Zahálkův Rudi je zemitý dělňák, samčí hlava rodiny, Gulyášova postava dělnického předáka požívajícího údajně vážnost na pracovišti je grotesknější i proto, že hovoří v chacharském dialektu, který na ní zvýrazňuje jak nerakouský původ, tak její sociální postavení.
V německy hovořícím světě se Lidumor hraje častěji než Prezidentky, ale při srovnání hovoří v neprospěch této hry její povrchnější filozofie, která místo přímočaré negace občas zabředá do infantilního negativismu a projekce „zlých přání“. Pařízkovým režijním rukopisem zřetelně prosvítá jeho německá divadelní genealogie. Neslevuje z perfekcionismu, ale zároveň poskytuje hercům více prostoru, což je – v tom nejlepším smyslu – znát především na obou ústředních postavách.
|
|
|
|
Josef Mlejnek, Mladá fronta dnes, 13. prosince 1999
|
|