Literární noviny
ÚVAHY POSTDIVADELNÍ: SCHWABŮV OČISTEC (II)
|
|
|
Schwabova groteskní černá mše Lidumor aneb Má játra beze smyslu (Pražské komorní divadlo v Divadle Komedie, režie D. D. Pařízek), nad níž se tolika lidem u nás dělá nevolno, je kupodivu v tom nejryzejším slova smyslu očistná. Skoro se bojím napsat, že je křehká. Schwab vás s gustem vykoupe – nikoli popisně, naturalisticky, s televizní doslovností, nýbrž snově, s básnickou imaginací, se smyslem pro metaforu a vtip – v těch nejstrašnějších představách: rouhavých, fekálních, incestních, makabristických. V představách, na jaké se v bdělém stavu ani neodvažujete pomyslet: on je vysloví za vás. Uměle, virtuálně, „herně“ – nikdy ne s tupou doslovností. Tam, kde s představou (úvahou) raději končíte, on začíná. Jako každý rituál plní jeho hry i funkci katarze: nikoli aristotelským „zřetězením události“, nýbrž schwabovským zřetězením „nedovolených“ slov a jejich významů, pojmů, symbolů a potlačených představ. Teprve z tohoto, v podstatě básnického slovního podhoubí rostou u Schwaba dramatické situace a postavy, nikoli naopak (jak bývá běžné a žádoucí). Nařčení z nihilismu jsou nesmyslná. Skutečný nihilismus, alespoň podle Dürrenmatta, je vždy sterilní, radostný a slavnostní jako nacistické divadlo nebo spartakiáda. Schwab i Pařízek pouze za nás vytahují potlačené představy z našich stínů, kam je autoritativní optimističtí nihilisté a inženýři „tlustých čar“ uvěznili. Celé vražedné“ třetí dějství, v němž paní Vočistcová tráví své nájemníky a do některých si ještě s infantilní radostí dýkou píchne i po smrti, lze chápat jako zviditelněnou, potlačenou představu mezi dvěma mrknutími očí při přátelském přípitku nájemníků paní domu („Živjó!“). Kdo nikdy neměl takovéto vteřinové představy o svých pokrytecky holdujících (tlachajících, žertujících, mudrujících) spolubližních, je s největší pravděpodobností pokrytec: takoví jsou možná nad Pařízkovou opakuji, křehkou a očistnou inscenací nejpohoršenější. Po potlačení zmíněné „vražedné“ představy pokračuje v Lidumorovi reál banality, přípitků i závěrečné holdovací básně – malost je nevymýtitelná, kýč vždy nakonec převálcuje umění, vytvaruje si své publikum i recenzenty. Jako každý „očistec“ není ani Vočistcová pro nájemníky definitivním zatracením, její „poslední večeře je jakousi poslední šancí pro hříšníky: buď nebe, nebo peklo. Nikdy bych nevěřil, že z inteligentní drobné herečky spíše „středních“ než extrémních výrazových poloh, jakou pro mne je Daniela Kolářová, může jít z jeviště do hlediště takový, až kremační „mráz“. V zápětí ledovec jejího srdce malinko roztaje překvapivým soucitem s nejopovrhovanějším z lidí, s „mrzáčkem“ Heřmanem Červem.
Snad ještě větším šokem pro hercovy četné příznivce (což teprve příznivkyně) je právě Rodenův bruegelovsky vycpaný retardovaný mrzák a insitní malíř, groteskní reprezentant štýrskohradeckého umění. Nedovedu si představit, že by po tomto výkonu šla za Rodenem nějaká fanynka pro podpis do památníčku. Vždyť herec hraje od počátku odvrácenou, zakázanou stranu i jejích všech myslitelných hororových představ (jeho zpověď ústí do spontánně vyhřezlé vzpomínky z dětství m „maličkost“ – pravidelné pohlavní zneužívání mrzáčka strýcem pěstounem). Divácký úzus přijme ještě jakž takž, na březnové repríze dokonce se zjevným pobavením, ( žertík s vymyšleným atentátem afrických černochů na papeže, jím k smrti vystraší bigotní Paní Červovou (uhrančivě sugestivní, nejednoznačná, jako by latentně smyslná Marie Málková). Paní Červovou vyděsí syn svými černochy a mrtvým Wojtylou každopádně víc než skutečnými horory v její rodině. Publikum přijme s vděkem i Rodenovy „diskopohyby“ podle rádia, jakož i finální holdovací báseň. A také to, když se otočí zády k publiku, rozepne kalhoty a rekordním zásahem hasí mátiny oltářní svíce nad svou hlavou, čímž věru monumentálně končí první dějství této černé mše. Zichovskou terminologií; „dramatická osoba“ močí na svíce, „herecká postava“ (herec Roden) je ve skutečnosti kropí z rozepnutých kalhot důmyslnou hadičkou, na niž je celou dobu jako jakýsi homunkulus napojen. Je to bachtinovská svobodná hra s posvátnostmi, názorné snižování „vysokého“ symbolu materiálně tělesným „dole“. Totéž publikum (cítil jsem to podvakrát, podle režiséra bývá i hůř) však těžko přijme Červovu/Rodenovu nutkavou představu mátiny smrti a obsesi o „lulanu“ zasunutém do díry v hlavě mrtvé „červomáti“ raději přeslechne. Roden chrlí své zadíravé, kruté zpovědi překotně rychle, nasadí prestissimo a vždy u posledního slova zpomalí jako setrvačně dojíždějící gramodeska z bazaru. Znovu překotný start a nová retardace. Na začátku klíčového 1. dějství visí jako hadičkami spoutaný šimpanz ze stropu, na konci hry exceluje básnický holdem. Hihňající se pubertální holčiny Kovačičovy (A. Bendová a A. Stodolová) se ho trochu bojí, jejich rodiče ho jako nepodarek přírody zdravě fašisticky nenávidí (zejména s incestem si zahrávající otec, v němž Martin Zahálka daleko méně přehrával a byl pro mne věrohodnější než alternující Michal Gulyáš). Jediným, kdo Červem nepohrdá, je paradoxně „vražedkyně“ Vočistcová.
Přes všechny šoky zůstává Rodenova „psychoanalytická“ zpověď „malého Heřmana“ o jeho dětství, vztahu k matce, strýci pěstounovi a „uměníštýrskohradeckém“ jedním z těch zážitků z divadla, jež si člověk pamatuje po celý život – stejně jako závěrečné dvojí ballabile (hororové i happyendové). Vzbuzuje hrůzu i soucit. Je to katarze na úrovni končícího století.
|
|
|
|
Vladimír Just, Literární noviny, 12. dubna 2000
|
|