Divadelní noviny
ČEKÁNÍ NA HAFÍKA
|
|
|
Jestliže režisér Jan Nebeský sklízel inscenací Z cizoty radokovské vavříny, pak není divu, že našel zalíbení v dalším nesnadno hratelném kousku z pera Ernsta Jandla. Pro Divadlo Komedie si vybral Humanisty, konverzační hru o jednom dějství. Jenže ta mu jaksi nevystačila na „celovečerní metráž“ inscenace, a tak ji doplnil o zdlouhavý a zamotaný prolog zkomponovaný z (nejen) Jandlových dalších textů.
V koláži zazní například útržky Jandlových telefonátů s nakladatelem, jeho postřehy a komentáře, výňatky z Rekviem za Ernsta Jandla od Friederike Mayröcker... Ale upřímně řečeno, i kdyby Lucie Trmíková s Jiřím Černým – z a doprovodu Václava Stratila, jenž patřičně konceptuálním způsobem týral nebohou kytaru – deklamovali v pološeru jeviště Malého Bobše, vyšlo by to nastejno. Úvod, kde nezasvěcenci nahlédnou do jandlovského světa? Snaha přeexperimentovat experimentátora? Nebo jen pouhý pokus o provokaci, kde se předem kalkuluje s kategorií trapna? Ať již šlo Nebeskému o cokoliv, výsledkem je koncentrovaná nuda.
Nicméně ve chvíli, kdy na scénu konečně vstoupí avizovaní Humanisti, dává Nebeský trpělivým divákům záhy zapomenout na předcházející krušné chvíle. Zdaleka se přitom nedrží Jandlovy inscenační vize, ani se jí nesnaží vyšperkovat vynalézáním podivností. Naopak! Jandl žádá o normální, vážnou mluvu, kdežto Nebeský vede účinkující až ke stylizovanému přehrávání. Jandl předepisuje svým hrdinům běžné městské oblečení, a v Nebeského inscenaci se herci oblé kají do výrazných kostýmů. Elegantní lev salónů, pro něhož je smoking druhou kůží, to je první muž „ml“ v podání Jana Kačera, zatímco plandavé kalhoty a o pár čísel větší boty druhého muže „m2“, kterého hraje Milan Stehlík, evokují klaunské rysy postavy. Podivné dialogy vedené v infinitivech a neobvyklé jazykové hříčky si Kačer a Stehlík vychutnávají s gurmánským zaujetím:… já být velký Němec a meze národ nobel umělec, co být ty? já být univerzál, nobelprofesor, kapacita přes německý historie.... Vypjatý, sebevzhlíživý patos oba prokládají agresivními hádkami a urážkami či infantilním blábolením, „m2“ se dokonce mění v „německo-ovčáckého hafíka“. Do verbálních klauniád vstupují občas více či méně výrazně i další postavy. Koketně dekadentní lukostřelec, který se posléze promění v nácka, či „ž“ Ivany Uhlířové, jejíž podoba tak trochu rouhačsky odkazuje k panně Marii. Biblické citaci dodává na působivosti i fakt, že setkání těhotné ženy a rádobykultivovaných „nobelprofesorů“ vyústí ve vodopád sprostoty. Lukostřelec i Marie představují další místa, kde režisér vykročil mimo rámec autorových původních a velmi přesně formulovaných představ. Nejde tím však proti nim – Nebeského fantazie dotváří a domýšlí text v Jandlově duchu, řečené slovo, obraz i akce jsou nápaditě a promyšleně provázány, nezbývá tady místo pro zívání a dohady. Jandlův experimentální text by se přitom mohl snadno stát pouhým formalistickým cvičením ve stylu, kdežto Nebeský mu vdechl skutečný divadelní život.
Humanisti se stávají ironickým úšklebkem nad světem duchamorných krasoduchů i uhlazených nacionalistů. Divák ale nemusí být zrovna „nobel profesor kritik univ. Kapacita“, aby ho napadlo, proč by v Komedii od tak zdařilé hříčky nemohli odříznout jalový úvod a poté ji neuváděli samostatně, nebo s jinou aktovkou či aktovkami. Anebo proč třeba Humanisty nezačlenit jako epilog k Bernhardovým Starým mistrům – docela by jim to spolu slušelo.
|
|
|
|
Zdeněk A. Tichý, Divadelní noviny, 20. února 2007
|
|