Týdeník Rozhlas
ŠTĚSTÍ A SMŮLA ERNSTA JANDLA V ČESKU
|
|
|
"V kuchyni mě zima moří/matka je na pravdě boží / dávno už je po ní / je mi zima jako koni." Hravost, dada, ironie, sarkasmus a špetka melancholie – právě to jsou základní ingredience, z nichž rakouský básník Ernst Jandl (1925 – 2000) hnětl své texty. Především básně určeně k hlasitému přednesu, ale také hry – vesměs rozhlasové. V obou žánrech hodně experimentoval. Texty Ernsta Jandla u nás měly zároveň štěstí i smůlu. Štěstí měly proto, že je do češtiny začali překládat Josef Hiršal a Bohumila Grögerová, tvůrci svým naladěním i poetikou (ba i svým vztahem) Jandlovi (a jeho životní družce Friederike Mayröckerové) velmi blízcí. Smůlu pak měly ony experimentální opusy proto, že byly vydávány až od roku 1989 a v záplavě náhle zpřístupněné „zakázané“ literatury se ztrácely do té míry, že větší část jejich nákladu se ještě dlouho po vydání povalovala v Levných knihách. Obrat nastal díky Jandlově hře Z cizoty, kterou v roce 2004 nastudoval Jan Nebeský v Divadle Na zábradlí. Jedna z nejlepších inscenací, která se po roce 2000 v českém divadle objevila, získala prestižní cenu Alfréda Radoka a obrátila k Jandlovi konečně širší pozornost. Na tuto situaci rychle reagovalo nakladatelství Fra a koncem roku 2005 uvedlo na trh Experimentální hry Ernsta Jandla a Friederike Mayröckerové. Mezi devíti dramatickými tituly, jež svazek obsahuje, najdeme i Humanisty přeložené Zuzanou Augustovou. A právě po nich začátkem letošního roku sáhl opět Jan Nebeský. Jeho inscenace v Divadle Komedie budila velké očekávání. Jakoby v kostce ale bohužel zopakovala dosavadní jandlovské „štěstí-smůlu“.
Rozčarování připravil návštěvníkům premiéry už její o půl hodiny odložený začátek. Spočíval v další útrpné čtvrthodině, v níž nerozlišitelně splývalo ladění kytary s preludováním na ni. Poté se na jevišti, jemuž vévodilo cosi, co připomínalo pověstné Velké sklo Marcela Duchampa objevila místo avizovaného Jana Kačera Lucie Trmíková. Zřejmě dodatečně implantovaná, a proto v tištěném programu ani neohlašovaná první půlka představení měla divákům přiblížit „život a utrpení“ Ernsta Jandla. Syžetově spočívala ve střídání úryvků z knihy jeho redaktora Klause Siblewského Telefonické hovory s Ernstem Jandlem, ukázek z Rekviem za Ernsta Jandla od Friederike Mayröckerové a několika autorových básní (mezi nimi i té výše citované). Výrazově byla tato první půlka strukturovaná jako střídání silně exaltovaného a expresivně nadsazeného přednesu Lucie Trmíkové s věcnou až monotonní četbou Jiřího Černého. Po sklu přitom stékala sytě červená barva. Než skutečně vstoupili na jeviště Jan Kačer a Milan Stehlík, zhruba pětina diváků opustila sál. Ke své škodě, neboť následná jednoaktovka, jež dala název celé inscenaci, byla nesena skvělými výkony zprostředkujícími všechny odrůdy a finesy autorova sarkastického humoru. Od dominujícího jazykového (pif paf myslet být dobrý myšlení / být ostrý myšlení / ostrý myšlení být umění / být kultura) až po situační – kdy „nobelumělec“ s „nobelprofesorem“ vzájemně stvrzují svou důležitost, projevují úctu k německý a kultura, hajlováním odhalují svou orientaci a šaškovskými nosy svou pravou identitu.
|
|
|
|
Bronislav Pražan, Týdeník Rozhlas č. 10/2007, 26. února 2007
|
|