Lidové noviny
DIVADLEM ZASTŘENÝ BLATNÝ
|
|
|
Pražské Divadlo Komedie uvedlo v režii Jana Nebeského autorský hudebně divadelní projekt Miloše Orsona Štědroně inspirovaný poezií brněnského básníka Ivana Blatného, který velkou část života strávil s psychiatrickou diagnózou v anglických sanatoriích.
Rodinné dědictví (obchod po dědovi) zajistilo básníkovi, který patřil ke Skupině 42, existenční nezávislost a umožnilo mu věnovat se literatuře. Nepočítáme-li ty pro děti, vydal Blatný (ročník 1919) do roku 1947 čtyři básnické sbírky a zařadil se mezi nejuznávanější české literáty.
Pak ovšem přišel únor 1948, Blatného cesta do Londýna, kde byl za Syndikát československých spisovatelů na pozvání Britské rady, a také osudný projev na vlnách BBC. V něm vzkázal, že se nevrátí a promluvil o potlačování svobodného projevu u nás. V Československu následovala štvavá kampaň, do níž se zapojil i Blatného přítel Josef Kainar.
Emigraci snášel nesamostatný a neprůbojný básník velmi špatně a po několika hospitalizacích a pokusech zařadit se do normálního života (občasná spolupráce s BBC a Svobodnou Evropou) byl s diagnózou paranoidní schizofrenie umístěn v léčebně natrvalo.
Téměř rezignuje a denně píše do šuplíku. Nebýt sestry Frances Meachamové, s níž se na stará kolena Blatný oženil a která jeho práce odeslala Škvoreckým do Toronta, nevznikly by básnické sbírky Stará bydliště a Pomocná škola Bixley, jež tvoří literární základ Kabaretu Ivan Blatný.
Dva světy oddělené zdí
Hudební část inscenace a myšlenka na vznik kabaretu pochází od mladého skladatele Miloše Orsona Štědroně. Sestavil také kapelu, která tvoří živý hudební doprovod inscenace. Muzikanti a tři zpěvačky (mimochodem jedna z nich - Tereza Nekudová - disponuje skutečně fenomenálním hlasem) jsou kostýmně stylizováni do padesátých let a odděleni od „dění v sanatoriu“ zdí.
Až na občasné výstupy dívek (básníkovy fantazie a vzpomínky) stojí všichni po celou dobu představení zády k divákům a klaní se na druhou stranu, čímž je umocněn dojem dvou oddělených světů a vzdálená, nekonkrétní představa toho svobodnějšího, ale také obávanějšího. Scénickou hudbu, písně a jednotlivé výstupy včetně těch, kdy se k muzikantům přidávají slušně pěvecky vybavení herci - Karel Dobrý jako básník a Lucie Trmíková (sestra), lze označit jako zábavný minimalismus.
Vystoupení jazzového bandu dodává kabaretu živost a barevnost a ani soudobou klasikou necvičené divácké ucho nemá šanci se nudit. Horší je to s prezentací poezie. Pro většinu obdivovatelů Ivana Blatného bude zřejmě větším lákadlem zalézt si někam s autorovými verši a jeho hravou, jiskrnou poezii si v hlavě ilustrovat sám. Kdo má ale rád Blatného poezii a Nebeského režii, bude nejspíš nadšen. Je tu několik dobrých režijních nápadů (poníženost pacienta, kterého je třeba krmit, Nebeský zdůrazňuje etudou, kdy sestra básníkovi krémovité pokrmy rozmazává po celé hlavě), ale ctitel výsostného divadla - tedy divadelního tvaru, který promlouvá každým jevištním detailem - prožije ze všech „stojek na hlavě“ zřejmě zklamání.
Nelze v této souvislosti nevzpomenout na poměrně nedávné a velmi zdařilé rozhlasové uvedení pásma z Blatného pozdních sbírek. Jeho autoři, vědomi si faktu, že absence vizuality nepodpoří, ale také neruší individuální představivost, dokázali tuto rozhlasovou zákonitost dovést do absolutní harmonie hudby a veršů.
Štědroňovu kabaretu (myšlena je hudebně-literární kompozice, dokud je na papíře) nechybí humor, pochopení pro autorovu poetiku i jeho nesnadný život, Nebeského inscenace ovšem krásu Blatného veršů nenechá vyznít naplno a mnohdy od ní zbytečně odvádí pozornost, nebo ji dokonce zastírá.
|
|
|
|
Tereza Vinická, Lidové noviny, 5. dubna 2007
|
|