ČRo 3 - Vlatava
DIVADLO KOMEDIE PRAHA – MILOŠ ORSON ŠTĚDROŇ: KABARET IVAN BLATNÝ
|
|
|
|
„Mým snem bylo vždy vytvořit autorské hudební divadlo, které by spojovalo hudbu a text tak, aby nebylo možné přesně určit, k jakému divadelnímu žánru ho lze přiřadit,“ řekl před premiérou svého hudebně dramatického díla Kabaret Ivan Blatný v pražském Divadle Komedie jeho autor Miloš Orson Štědroň, třiatřicetiletý syn známého brněnského skladatele. Dramatické partitury se ujal režisér Jan Nebeský a vytvořil přesně to, o co Štědroňovi šlo – svébytný divadelní útvar, u kterého nelze jasně určit, o jaký žánr a divadelní formu vlastně jde. Diváci sedí na jevišti, před nimi je bílá polorozbořená zeď. Za ní je „svobodný svět“ symbolizovaný barvou a kabaretem. Tam vystupuje a hraje Štědroňův komorní hudební orchestr – trubka, violoncello, klavír a bicí. A těsně před diváky, před zdí, sedí zdravotní sestra a básník. Tím básníkem je jeden z největších českých modernistických básníků druhé poloviny dvacátého století Ivan Blatný. Sledujeme ho již v období jeho internace v britské psychiatrické léčebně, kde strávil většinu svého života. Chráněnec Vítězslava Nezvala, přítel Ortena, Kainara, Mikuláška, Skácela či Halase, emigroval totiž po únoru roku 1948 – to mu ještě nebylo ani třicet – do Anglie a tam zůstal až do své smrti v roce 1990. Od roku 1954 byl hospitalizován s diagnózou paranoidní schizofrenie v psychiatrické léčebně v Essexu – později v Ipswichi a v Colchestru – a zbaven svéprávnosti. Tak strávil zbytek života. Psal básně, které ovšem personál – který neznal češtinu – vyhazoval. Až v roce 1977 si zdravotní sestra Frances Meachamová začala jeho texty schovávat a poslala je do Kanady Josefu Škvoreckému. Tyto básně a úvahy dnes tvoří jedno z podstatných svědectví o české poezii druhé poloviny dvacátého století a tvoří základ i pražské inscenace. Zdravotní sestru Meachamovou hraje Lucie Trmíková, internovaného básníka Karel Dobrý. Sledujeme fascinující divadlo na pomezí kabaretu, performance, grotesky, psychologického dramatu a divadla poezie. Zatímco v takzvaném „svobodném“ světě zpívají krásné dívky popové šlágry, v syrovém prostoru nemocničního pokoje se odehrává vnitřní drama světem a přáteli opuštěného umělce. Sebezpytné Blatného texty, excentrické Nebeského situace, modernou – jazzem a kabaretem – ovlivněná písňová hudba Miloše Orsona Štědroně, groteskní herectví Karla Dobrého, to vše činí z představení výjimečnou divadelní událost, jež překračuje hranice pouhé inscenace a možná i pouhého divadla. Tvůrcům se podařilo vytvořit umělecky silnou, tichou, nepatetickou, elegicky pojatou poctu nejen konkrétnímu básníkovi, ale vlastně člověku jako takovému. Člověku, žijícímu v utrpení. Člověku, jehož osud byl plný strádání a existenciálního zoufalství a kterého při životě udržovala až zběsilá důvěra v slovo, myšlenku a poezii. Inscenace reflektuje běsy a traumata jeho citlivé duše, která se nedokázala vyrovnat s běsy a traumaty doby. Přes všechno šílenství a utrpení se však nad jeho životem klene víra v smysl a sílu lidské existence. Bolestný kabaret, tragický osud, skvělé divadlo. Inscenace Kabaret Blatný je jednou z událostí pražské divadelní sezony.
|
|
|
|
Vladimír Hulec, ČRo 3 - Vltava, 24. dubna 2007
|
|