Lidové noviny
MANŽELSKÝ HOROR V HLEDIŠTI
|
|
|
Dramatizaci románu Ladislava Klímy Utrpení knížete Sternenhocha uvedl v Divadle Komedie David Jařab
Po filmu Jana Němce V žáru královské lásky se prózou Ladislava Klímy Utrpení knížete Sternenhocha inspiroval i soubor Pražského komorního divadla. Režisér David Jařab vytvořil na její motivy scénář, v němž se pokusil Klímovu individualistickou filozofii zpřítomnit na jevišti.
Příběh podivné lásky, trápení i odplaty, který v době svého vydání kryjící se s rokem Klímovy smrti skandálně provokoval, dnes svou svobodomyslností, otevřeností a originálností spíše baví, aniž by ztrácel svou podstatu.
Démonické barvy a Helga v dvojí podobě
Jařab Utrpení knížete Sternenhocha inscenuje v obráceném gardu -scénou, kde se odehrává, se stává hlediště, diváci ho naopak z jeviště sledují. Na něm se zpočátku odehraje pouze prolog, který má nejblíže ke groteskní poloze původního díla. V travestované podobě je zde předveden obraz tristních námluv, kdy hrabě žádá otce Helgy o její ruku.
Stanislav Majer jako Ursternenhoch je degenerovanou figurkou ve slušivém mysliveckém oblečku, kdežto Jiří Štrébl jako Otec odpudivým krkajícím a opilým špindírou. Když se nad nimi zavře opona, která se vzápětí zase rozevře, začíná vlastní příběh, který je retrospektivou vztahu Sternenhocha a Helgy. Jařab vědomě vynechává všechny další odbočky (například císařský motiv) a soustřeďuje se na vývoj individuálního dramatu hlavních postav, do něhož Otec, Sluha a Trhan i při různém obsahovém významu zasáhnou jen okrajově.
Děj díla je totiž prostý, protože o něj tady jde minimálně. Třiatřicetiletý hrabě Sternenhoch se excentricky zamiluje do sedmnáctileté na pohled nezajímavé, ale ve skutečnosti démonické Helgy. Ta se za něj sice provdá, ale od začátku ho nenávidí, přestože mu porodí dítě. To však ve snaze přetrhat s hrabětem jakýkoli vnitřní svazek sama zabije. Helga se naopak zamiluje do Trhana, který k ní však žádné city nechová. Sternenhoch, jenž se stává svědkem jejich erotických dobrodružství, po mnoha vzájemných hororových situacích svou ženu nechává spoutanou zemřít v hradní věži. Stále se k ní však vrací, přičemž realita a vize mu splývají v jedno. Tento motiv posiluje Jařab v inscenaci ještě tím,že Helga zde vystupuje v dvojí podobě, živoucí i záhrobní, ztvárněna dvěma herečkami.
Režie šetří s ironií víc, než je nutné
Využití prostoru hlediště jako scény je mimořádně šťastné, protože rudá barva potahu sedadel je nejen barvou vášně, ale i hraběcího purpuru. Jednotlivé řady poskytují dostatek skrýší, z nichž se vynořují postavy, ale i jejich případná torza v obrazech, které ovšem působí spíše surrealisticky než expresivně. Neskutečný ráz posiluje i svícení, které v nazelenalých odstínech ladí s hororovou atmosférou.
Epický ráz předlohy se občas prosazuje až přespříliš, ne vždy se ho podaří tak ústrojně proměnit v součást inscenace jako třeba ve velkém monologu Vandy Hybnerové. Její nekompromisní, až trochu vulgární, egoistická Helga, jež ovšem zůstává za všech okolností sama sebou, spolu s nenávistnou, urputnou, mrtvolnou Helgou Ivany Uhlířové převyšuje mužské partnery. Roman Zach v Trhanovi zahraje spíše typem, jinak působí hodně mdle.
Lepších výsledků dosahují Jiří Štrébl a Stanislav Majer, protože jejich postavy jsou hodně výrazně stylizované. Martin Finger jako Sternenhoch upoutá hlavně v expresivních scénách, které jsou přesně vystavěny intelektuálně, méně pak v momentech reflexivních a racionálně nekontrolovatelných. Do jisté míry je to dáno i tím, že v inscenaci jsou zřejmě ve jménu hororu potlačeny ironické momenty, které vytvářejí tu zvláštní dvojlomnost předlohy, kdy autorovi není nic svaté. Ne že by zcela chyběly, ale jako by se s nimi režisér vypořádal v prologu a pak se s nimi už rozhodl šetřit.
Přesto utkání s Klímovým textem Jařab jako scenárista i režisér rozhodně neprohrál. Jen závěrečné vytažení svázané Helgy do výše je najednou až příliš popisné a nedá se provést ani příliš rychle, ani obratně. Po všech těch náznakových obrazech tak působí najednou hmotařsky a zbytečně přímočaře.
|
|
|
|
Jana Paterová, 3. května 2007, Lidové noviny
|
|