Mladá fronta dnes
V KOMEDII KNÍŽE SKVĚLE TRPÍ
|
|
|
Inscenace Utrpení knížete Sternenhocha vzdává hold autorovi Ladislavu Klímovi
Po Slavné Nemesis režisér David Jařab nastudoval v Divadle Komedie dramatizaci nejznámějšího díla českého filozofického solitéra Ladislava Klímy (1878-1928), „groteskního romaneta“ Utrpení knížete Sternenhocha.
Těžko říci, byl-li by Klíma slavnější, kdyby se býval narodil ve Francii jako Jean-Paul Sartre, ale způsob, jakým domýšlel teze svých filozofických předchůdců (především Arthura Schopenhaeura) do mezních důsledků, se ne vždy obešel bez zavádějícího zjednodušování. Rozhodně však tvůrce filozofického směru „egodeismu“ (sebezbožštění) žil v souladu se svými idejemi a na živobytí a na pití si přivydělával například i spektakulárním pojídáním živých myší po hospodách.
Jednání za oponou
Také při inscenaci Utrpení knížete Sternenhocha bylo z hlediště učiněno jeviště a děj se navíc většinou odehrává právě v hledišti. Skvělá úvodní scéna - vyjednávání šlechtického „degena“ Ursternenhocha (Stanislav Majer) v myslivecké kamizole s přízemním lidským exemplářem Otcem (Jiří Štrébl) o jeho dceru Helgu - se tak odehrává za oponou, ale před zraky diváků…
Zdrojem klímovské grotesknosti není jen nepoměr mezi vysokým a nízkým uvnitř tohoto světa, ale především nesouměřitelnost mezi tímto upadlým světem a brutálně božským světem skutečným, prezentovaným Klímou jako všezahrnující Záře. Spíše než jako indický Májin závoj, který šálivě zastírá skutečnost, působí tento svět v Klímově výkladu jako hodně těžké, špinavé záclony. Odtud tedy až dryáčnická krutost některých scén. Sternenhochův příběh se neodehrává pouze v tomto světě, ale také v „postmortalii“ - z toho důvodu se v inscenaci vyskytují dvě Helgy Daemony, které souží Sternenhocha. Robustní plavá domina před zavražděním (Vanda Hybnerová) a Helga „posmrtná“, pronásledující svého manžela a vraha až k hořkému konci. Té propůjčila zlověstnou podobu Ivana Uhlířová.
Hudební pocta Klímovi
Přes jistou statičnost a dlouhé monology má představení řadu sugestivních spádných míst. Patří mezi ně strašidelné vynořování se Helžiny ruky, paže a posléze celé postavy za sedadly v hledišti, „obskočení“ Helgy Trhanem (Roman Zach), Sternenhochovo setkání s Helgou provázené pověstným zaklínáním Helgo, do prdele mně skoč! i jeho přískoky přes přízračně nasvícená sedadla, ale především závěrečná scéna „splynutí“ pološíleného Sternenhocha s Helgou.
Opomenout nelze hudbu Ivana Achera, která je velmi výstižná, nikoli jenom podmalovávající. Nástroje jako kdyby měly při hraní dusítka či smyčce ze skelné vlny a k tomu přízračně přiboudlý operní zpěv - klidně mohlo by jít o samostatnou poctu Klímovu duchu, a především jeho humoru, který případná filozofická zjednodušení bohatě vyvažuje i téměř osmdesát let po autorově smrti.
Režie 80 %
Výkony herců 90 %
Celkový dojem 90 %
|
|
|
|
Josef Mlejnek, Mladá fronta dnes, 4. května 2007
|
|