Divadelní noviny
STÁLÉ BYDLIŠTĚ POEZIE
|
|
|
Jan Nebeský nastudoval v Pražském komorním divadle v krátké době po sobě dvě inscenace z pomezí, či přesněji průniku divadla a literatury. Po Jandlových Humanistech jsme mohli zhlédnout jím režírovaný Kabaret Blatný, hudebně divadelní sled ze života a díla legendarizovaného básníka lvana Blatného (1919 - 1990). Autorem hudby a libreta vytvořeného většinou z textů dvou exilových básnických knih Blatného Stálá bydliště a Pomocná škola v Bixley je mladý hudební skladatel Miloš Orson Štědroň.
Když se křehký, hýčkaný a poněkud hypochondrický Ivan Blatný rozhodl zůstat po zahraniční oficiální cestě v roce 1948 v exilu (jako politicky spolehlivý člen KSČ dostal přednost před Janem Čepem), nedokázal se, jak dosvědčují jeho přátelé, vyrovnat s obtížnými podmínkami nové existence. Byla jeho duševní choroba, diagnostikovaná jako paranoidní schizofrenie, rafinovaným útěkem ze světa plného úkladů? Kladně lze odpovědět za přísného předpokladu, že slovo »útěk« pojmeme čistě metaforicky – jako událost, fakt, který není dílem rozhodnutí a vědomé vůle. Byl Blatný skutečně šílený podobně jako Hölderlin, jehož slova z nemoci obdivuje Vladimír Holan jako bez smyslu, jasnozřivá? Nebo byl »jen« básníkem v blázinci ve smyslu Nietzschova proroctví že ve dvacátém století budou lidé vybavení »vyšším zdravím« zavíráni do blázinců, zatímco svět bude vydán do rukou šílenců? Každý pokus pouze estetizovat básníkův skličující úděl může být na škodu nezatíženému vnímání Blatného poezie. Tomuto povrchnímu pokušení se inscenace v Divadle Komedie občas nevyhnula a její výklad osciluje mezi oběma výše naznačenými možnostmi.
Představení je ovšem skvělou hereckou performancí Karla Dobrého v roli básníka uzavřeného v místnosti ostrovního »ústavu pro choromyslné«, jak se dříve podobným zařízením nekorektně říkalo. Vpravo sedí u stolku ošetřovatelka (Lucie Trmíková), která krom běžných procedur a dohlížení na každodenní akty, včetně vyměšování, potírá básníkovu tvář hmotou připomínající pudink, později jej také přinutí setrvat téměř minutu s obličejem ponořeným v nádobě s pudinkem tmavší barvy – na tvář mu posléze přilepí škraloup coby masku. Patrně má jít o výraz depersonalizace zapříčiněné prostředím a chorobou. Básník má na sobě zmačkaný pánský oblek střihu konce čtyřicátých let, občas si nasadí klobouk. Dětinské, bláznovské grimasy, nepřítomně blažený úsměv, údiv, samomluvu nebo poťouchlou vnitřní radost provázenou tlumeným smíchem ovládá Karel Dobrý virtuózně. Ale jde mu také zpěv s hudební skupinou a dívčími vokalistkami, které se nacházejí na »druhém břehu« zmenšené komorní scény. Diváci vidí muzikanty jakoby za zdí ústavu, jak hrají před prázdným hledištěm naproti. Ovšem »bláznivá« hudba nepředstavuje prostoduchý swingový revival. U klavíru sedí sám autor Kabaretu a do uší se nikoli nepříjemně zařezává zvuk trubky v podání dalšího z muzikantů, Ladislava Kozderky. Souznění v nesouzvuku? Tato hudba jako by prošla podobnou mříží jako Blatného chrlené básně představující »makarónský« amalgam jazyků, primární básnickou surovinu. Za onou mříží je svět, v němž byl básník se svou poezií do životně uvězněn, zaklet.
Z případného srovnání obou posledních Nebeského režií vychází nepoměrně lépe Kabaret Blatný. Přitom obrazných »nesrozumitelností«, jež jsou Nebeskému stále častěji a často oprávněně vytýkány, zrovna zde neubylo. Ale nezahlcují se cyklicky v Sobě samých, nejsou šifrou »o sobě«. Je to vlastně paradoxní v souvislosti s básníkem složitého údělu.
|
|
|
|
Josef Mlejnek, Divadelní noviny. 9, 2. května 2007
|
|