Divadelní noviny
LÁSKY UTRPENÍ
|
|
|
|
Jsou na nivách českého písemnictví úhory i žírné pastviny, jarmarky i katedrály – a také naleziště perel. K nim počítám útvary, jimiž autor rezonuje na bolestnou skutečnost plným dechem; užívá všech rejstříků a celé klaviatury, svobodně a bez předjímání co na to čtenář, co na to dějiny, anebo – ó hrůzo – samotná literární kritika… K takovým skvostům patří i Utrpení knížete Sternenhocha Ladislava Klímy; zvláštní, že se mu divadelní zpracování dostalo až teď – nicméně Za vše díky s Otokarem Březinou, který jako F. X. Šalda patřil k nemnoha dalším Klímovým příznivcům. Mocná, hořká a velkým národům neznámá sebeironie osloví laskavého čtenáře v textu již úvodem, kde se autor hlásí ke svému německému modelu; bytostně, jako Blázen před zrcadlem, oddaně jako Sancho Panza ke svému důmyslnému rytíři: A tak předpokládáme, že jak praví Goethe o Wertherovi, (laskavý čtenář) duchu našeho hrdiny svůj obdiv a osudu jeho své slzy neodepře. A věru, že slzy tu mají řečiště smíchu i soucitu. Dá se o mně říct, že jsem krasavec, přes některé vady, např. že měřím jen 150 cm a vážím 45 kg, že jsem skoro bezzubý, bezvlasý a bezvousý, trochu též šilhavý a značně pajdavý; ale i slunce má skvrny. Neznám v próze jímavější výpovědi – autentické a bezelstné, výpovědi subjektu bez šancí, subjektu poctivě se utkávajícího s démony, jichž si brutální typy ve vítězném světě ani nevšimnou, subjektu poctivě se snažícího aspoň neumřít. Snad ještě Kafkova Proměna a dosud nezdramatizovaná Stařena Daniila Charmse má tuhle sílu: Nevyrušil jsem vás v práci? Petře Ivanyči? – Nene, já jsem stejně jenom tak seděl na podlaze. Co jiného má dělat holé bytí? V bitvě, rozhodnuté předem? S obavami, že jdu autorovi na pohřeb, proto že text je jedna věc – ale režisér má taky svoje práva – jsem mířila do divadla. Kdykoli mě usadí na jeviště, na dně lebky reptám: ano, je to moderní, ano, je to přes dvacet let nové (poprvé jsem takto usedla v minulém století na jakési britské performanci) – ale praktikábly se kývají, skládací židličky vržou a těžko se člověk, sedě na bidýlku, plně oddá kusu. Odtrpěla jsem úvodní řev dobře míněné scény, kdy jsem v provazišti za oponou uzavřena s postavou jako v bandasce, překonala chuť schovat se pod židli, když se opona otevřela. A poprvé měl výhled na prázdná rudá plyšová sedadla hluboký smysl: potoky krve. Moře krve, vlny, v nichž řádí běsná Helga a tone nebohý kníže. Bodové světlo a prostor mezi i kolem křesel tvoří nové světy; labyrint k bloudění, jemuž vlny krve dávají tvar. Odpouštím autorovi své prvotní utrpení a oddávám se utrpení knížete: příběhu naskrz hluboce pochopenému a dokonale předestřenému: všichni jsou přesní: Martin Finger dokonalý jako kníže, Vanda Hybnerová a Ivana Uhlířová dokonalé jako Helgy. Nestává se často, aby množství slov tak hladce a přesně vklouzlo do obrazu. Dimenze, které nezazněly jako motiv – téma moci například – vstoupily do celku skrze skvělý výkon M. Fingera. Skvělé, krásné, silné představení. Autor by měl radost, chtělo by se říct, kdyby se slovo radost nezdálo ve spojení s Ladislavem Klímou tak nepřípadné. Napadá mě, jak by psal dnes, tento vyznavač svobody, negující vše služebné, závislé a otrocké. Jak by se mu psalo v době oficiálně žehnaného, rafinovaného otrokářství a záměrného změtení hodnot. Jak a kým by byl používán současný kníže S., domnívající se, že sám užívá lidských zdrojů... Nesmrtelné téma moci. Text tak silný, že to režisér nevydržel a v poslední scéně připisuje knížeti silácké gesto, akt potrestání, kdy kníže S. věší zmítající se manželku na hák a odchází. Jenže – Bůh mi odpusť – původní konec textu mám za silnější: když se kníže po smršti fyzického i psychického utrpení vrací do hladomorny, aby svou hnijící milou – konečně nehybnou, konečně mlčící – konečně „ojebal“…
|
|
|
|
Alexandra Berková, Divadelní noviny, 15. května 2007
|
|