Pragueout.cz
SVĚT JEST JEN ŽIVÁ MRTVOLA
|
|
|
„…skoro po dva roky napsal jsem den co den dva tiskové archy románů, s ohromnou stálou radostí, nic jiného jsem nedělal…“ napsal ve své filosofické konfesi Ladislav Klíma. Většinu z toho později zničil. Jaký byl svět zplozený zuřivě sžíravou imaginací, stírající hranici mezi skutečností a snem s takovou samozřejmostí, s jakou důslední logikové budují racionální konstrukci světa? Byla to démonická krajina, hemžící se přízraky nejtemnějších zákoutí lidské duše. Zřídlo skutečných vášní, které vaše přízemní živobytíčko spráskají jako žebravého psa!
Jestli si myslíte, že tu na vás zkoušíme nějakou Komedii, seberte zbyteček své uslintané důstojnosti a vyzkoušejte si Utrpení knížete Sternenhocha. Pak si povíme.
Divadelní jeviště je vyvýšená plocha a při vší scénografické snaze z ní nikdy nevykouzlíte tolik, jako když divákovi uděláte čáru přes jeho očekávání a otevřete mu prostor z jiné perspektivy. Třeba tím, že jej na to jeviště posadíte. Tuto strategii zvolil i David Jařab v inscenaci Utrpení knížete Sternenhocha, kterou v dubnu uvedlo Divadlo Komedie. A rozhodně to nebyla strategie samoúčelná. Po krátké úvodní scéně teatrálních námluv knížete Sternenhocha se před vámi rozevře doposud zatažená opona a prostor hlediště s krvavě červenými sedadly ožije těmi nejhoršími představami zločinem zatíženého svědomí.
Z nenaplněného vztahu ke své manželce Helze zdeptaný Sternenhoch sedí na červené sedačce v šeru hororově nazelenalého osvětlení a začíná svůj dlouhý monolog. Monolog, během kterého přízraky ožívají, obrazy minulosti nabývají naprosto zřetelných kontur a zhmotňují se do dvou podob jedné a té samé ženy, jejíž skutečné tělo svázané a umučené mezitím prochází nezvratným procesem hnilobného rozkladu. Co je skutečnost a co sen? Neschopen rozeznat jejich přesnou hranici dostává se Sternenhoch až na pokraj šílenství.
Helgu Sternenhochových halucinací a Helgu jeho vzpomínek David Jařab oddělit obsazením dvou hereček. Fantasmagorie a perverzní obrazy Klímovy prózy jsou v inscenaci ztvárněny pouze v náznacích gest, což je mnohem působivější, než kdyby tekly potoky divadelní krve. Hororové nasvícení hlediště, odzbrojující hudba Ivana Achera a minimalisticky zlověstné herectví sem tam kořeněné klímovskou sebeironií vytváří atmosféru, která literární předlohu skvěle vystihuje.
Otokar Březina kdysi o Klímovi napsal: „Klíma je duch nesmírně vzácný. Z jeho věty by jiný udělal knihu. Jenom tam, kde on spojí dvě substantiva, štěrbinou mezi nimi máme nesmírný výhled“… a k výhledu, který budete mít z jeviště Divadla Komedie se, veřte nebo ne, budete vracet ještě dlouho poté, co nadobro zmizí z vašeho obzoru.
|
|
|
|
KatL, Pragueout.cz, 4. června 2007
|
|