Metropolis
ROZKOŠ Z PROCESU
|
|
|
Kmenová buňka románového fragmentu opouští psací stůl Franze Kafky již v roce 1915, a to pod názvem Před zákonem (Vor dem Gesetz) . O pět let později od něj Max Brod přijímá dílo s názvem Proces a čelí příkazu, aby jej spolu s ostatním Kafkovým dílem po smrti spálil. V tuto chvíli ovšem spis obsahuje kapitolu „Konec“, a tím se označení Procesu jako románového fragmentu posouvá do roviny polemické.
Proces je vedle Zámku a Ameriky jednou z tragédií samoty. Jeho (anti)hrdina je stejně jako u Zámku označen prvním písmenem Kafkova příjmení, a kafkologové tak zkoumají biografické paralely. Oba se, obviněni a obviňováni z něčeho, co nespáchali, anebo alespoň nemohou napravit, pokouší ospravedlnit z viny, stát se bezúhonným, „normálním“ člověkem. Kafka trápící se situací německého Žida mohl v pražských ulicích jen stěží najít konkrétního žalobce, stejně tak prokurista K. v Procesu čelí obžalování z neznámého zločinu u neznámého soudu. Metastázující paranoia těží ze skutečnosti, že okolí obou mužů začíná s anonymními a neopodstatněnými obviněními jaksi automaticky pracovat. Kafka tak daleko před válkou předjímá jeden ze základních identitu tvořících fenoménů života poválečných žen a mužů Evropy. Vina, často zcela nekonkrétní pocit úzkosti v břiše, je zde.
Dušan D. Pařízek nekompromisně zvolil Proces jako látku k průzkumu identity v rámci kontinentálního festivalu „Projektion Europa“. Společně s hereckými bardy Divadla Komedie, komponistou Ivanem Acherem a kostýmní výtvarnicí Kamilou Polívkou předloží Praze 3. září k osahání vlastní dramatizaci Procesu, která se hned nato stěhuje do Hamburgu.
Osaměle žijící (v Kafkově díle index nepravosti, viny), bohatě zaopatřený K. je člověk slušný, ale v sebe zakletý, vlažný a dle autora je předně vinen tím, že možnost vlastní viny a priori nepřipouští. Dnes se Pařízek táže: „Je pocit viny součástí existence? Je hledání vlastní viny smyslem bytí?“ Střídmá, racionální, opatrná a občas zbabělá (vztah k Putinovi) Evropa se vinnou cítit může. Jednak z hlediska 20. století tu nenajdeme zemi, která by neměla nějaký ten škraloup, jednak je ona střídmá a stále patriarchální Evropa jaksi suchá, muzeální, bez rozkoše. A právě rozkoš zdá se být adekvátní příčinou viny. Většina z věcí, které nesmíme, které nemáme dělat, rozkoš vyvolává. Abychom vykoupili evropské viny, vytěsnili jsme rozkoš anebo ji alespoň transformovali do voyerských televizních show. Prý se bez rozkoše už nemáme cítit vinní. Jenže člověk je z principu k rozkoši stvořen, a tím vinen je a bude.
Tak tedy 3. září Divadlo Komedie – Franz Kafka – Proces.
|
|
|
|
Jiří Honzírek, Metropolis 23. srpna 2007
|
|