Lidové noviny
CESTA DO DUŠE KAFKOVI SLUŠÍ
|
|
|
Nejslavnější dílo Franze Kafky Proces si zvolil režisér Dušan David Pařízek pro účast na mezinárodním projektu Projektion Europa v Hamburku. Ještě předtím svou inscenaci představil na scéně Divadla Komedie, kde se Kafka neobjevil poprvé. Interpretace se však od dosavadních adaptací Procesu zásadně liší.
Režisér Pařízek především opustil dosud zdůrazňované téma absurdního soukolí, v němž se člověk bez viny ocitá a je jím zničen. To pochopitelně silně rezonovalo ve společnosti, která se musela vypořádat s totalitními praktikami. Zvláště v zemi, kde je zkušenost se zmanipulovanými procesy stále živá. Jistě jeho nosnost nepominula docela ani dnes, ale posun do vnitřního světa člověka je nyní rozhodně aktuálnější.
Objevná koncepce v souladu s autorem
Pokud se zde vnějšek objevuje, funguje jaksi odosobněně, aby se později prolnul s pocity a prožitky hlavního hrdiny. Uzavřen v dvou šikmých stěnách, na které se časem promítají citáty z Kafkových děl, vstupuje na své duševní jeviště Josef K. s monologem, v němž přehrává svůj výklad nepochopitelného zatčení, vyšetřování a procesu. Je to skutečně divadelní výstup, často s groteskními prvky, který se také dočká patřičného ocenění aplausem Vyšetřujícího soudce. Josef K. v něm odmítá přiznat jakoukoli svou vinu. Postupem „vyšetřování“ však narůstají jeho pochybnosti, nejistota i rozpolcenost, dochází k procesu uvědomování si rozporů vlastního bytí.
Vina a nevina jsou jen pojmy, důležitá je podstata lidské existence, paradoxně ve chvíli, kdy se život hlavního hrdiny chýlí ke konci. Proto postavy, které Josefa K. obklopují, působí na jedné straně jako reálné, ale přitom jsou zároveň stylizované (například vizuálně líčením). V závěru hrdina opustí původní stísněný prostor, aby vstoupil do většího, rozlehlejšího, ale vlastně stejně uzavřeného. Sám se pak stává trojjedinou postavou, realita a představa se smísí na poslední cestě, z níž není východiskem poznání.
Na takto ambiciózní koncepci by si Pařízek nemohl troufnout, kdyby neměl herce, který je schopen tyto náročné vnitřní procesy hlavní postavy tlumočit. Martin Finger má v sobě potřebnou dávku civilismu, který dává jeho rolím punc autenticity. To by ovšem samo o sobě nestačilo, Finger však také umí „nepsychologicky“ zviditelnit všechna hnutí duše. V tomto vnějším minimalismu si dobře rozumí s režijním minimalismem Pařízkovým, který tentokrát pro inscenaci Kafky zvolil.
O co méně je v inscenaci akcí a efektů, o to více směřuje do hloubky, k očištění textu od všeho, co není pro tento záměr důležité. Jde samozřejmě o velmi osobní výklad, ale právě tento příklon k individualismu Kafkovi sluší.
Bohužel ne každý z představitelů dalších rolí dokáže vytvořit osobitou kreaci. Režisér sice mnohé dokáže zastřít jednotným stylem, ale kromě výrazné Gabriely Míčové (Leni, Slečna Burstnerová) zde skutečně září jen Martin Pechlát jako Advokát, groteskní přízrak i žoviální obchodník s právem, iritující pragmatik i agresivní zpochybňovač.
Otázkou také je, zda promítání citátů bylo opravdu nutné k dodání dalších významů nebo jestli si tady režisér nakonec přece jen nějaký ten efekt nedokázal odpustit. Ani to však nesnižuje objevnost Pařízkovy koncepce, se kterou nemusí každý souhlasit, ale k níž Kafka svou otevřeností rozhodně dává předpoklad.
HODNOCENÍ LN
****
|
|
|
|
Jana Paterová, 13. září 2007, Lidové noviny
|
|