www.rozhlas.cz
DEPRESIVNĚ ŠŤASTNÝ PROCES
|
|
|
Šťastným vykročením do nové sezóny Pražského komorního divadla je premiéra Kafkova Procesu v režii, úpravě a scénografické koncepci Dušana Pařízka. V hlavní roli Josefa K. exceluje nenápadný herec Martin Finger. Jeho civilní, o to však působivější výkon nasměrovala správným směrem již scéna sestávající ze dvou vztyčených desek, evokujících laminátovou podlahu a sloužících zároveň jako ekran. Josef K., stojící před nimi, působí jako by byl zahnaný do kouta svého pokojíčku (případně vyšetřovny). Protagonista je tak zároveň nemilosrdně předsunut až téměř nad první řadu diváků. Není úniku ze záře reflektorů, od klipové projekce na stěny, ani nelze zmizet z očí divákům (zde zároveň zvědavých šmíráků i soudců).
Díky tomuto scénografickému řešení je hrdina vržen těsně před diváky, kteří mohou zblízka sledovat každičkou jeho grimasu i sebemenší pohyb. Finger hraje velmi úsporně a civilně; místo pohybu či velkých gest setrvává převážně v seškrobeném, křečovitém postoji. Jeho řeč prozrazuje zpočátku povýšenost. Nechce věnovat více energie takovým obejdům, jakými jsou oba hlídači, kteří naruší železně pravidelný chod jeho domácnosti. S překvapivě minimalistickými prostředky dokáže Finger uhrát první, vyprávěnou část, zahrnující dialogy různých postav, do nichž vkládá velmi jemně i prvky humoru.
Výraznou dvojpostavu Leni alias Slečny Bürstnerové ztvárnila Gabriela Míčová jako dvojlomnou svůdkyni a zároveň prapodivnou, obludně chladnou součást soudní mašinerie. Advokáta, zručně ovládajícího kličky a absurdní stezky soudních procesů, hraje výborně Martin Pechlát. Další postavy jsou bohužel herecky nevyvážené, přesto dobře dotvářejí prostředí odcizeného soudního prostředí a světa vůbec.
Pařízkova dramatizace zhustila příběh do necelých dvou hodin, Kafkovu předlohu samozřejmě poněkud redukuje, přesto zůstává poměrně věrnou. Josef K. nebloudí ani tak labyrintem byrokracie, ale odcizeným světem, v němž se snaží porozumět své existenci. Posun akcentují klipové projekce značek, piktogramů a příkazů, které striktně formují naše jednání a přitom zůstávají zcela anonymní. Pařízkova inscenace, která velice slibně nastartovala novou sezónu, dokázala Kafkovu předlohu uvést na jeviště citlivě, ale zároveň tak, že rezonuje s naším současným světem.
|
|
|
|
mat, www.rozhlas.cz, 20. září 2007
|
|