Divadelní noviny
JAK SOUDILI-NESOUDILI PEPU K.
|
|
|
|
Dílo Franze Kafky mělo u nás v minulém režimu (s výjimkou tání kolem osmašedesátého) příchuť víceméně zakázaného ovoce, mezi literárními fajnšmekry se o autorově genialitě ovšem vědělo. V jeho díle (především v románech Proces a Zámek) je jaksi předem odhadnuta absurdní nevyzpytatelnost, a přesto neúprosnost mechanismů, charakterizujících totalitní režimy, které historicky následovaly až po vzniku těch podivuhodných knih. V Procesu pak kluzká nepostižitelnost verbálně našlehané jurisdikce vyvolávala pocit autentické výpovědi o tom, v čem se tehdy (i u nás) žilo. Ne náhodou nastudoval v Divadle Na zábradlí Jan Grossman jevištní podobu tohoto románu (1966), která se ústrojně včlenila do směřování souboru stejně jako Jarryho Král Ubu, hry Beckettovy, Ionescovy či Havlovy. Jindřich Černý v recenzi (deník Lidová demokracie ze 4. června toho roku) napsal: Hraje se tu hra, jakou jsme už na Zábradlí častěji viděli: bezbranný člověk v soukolí nesmyslného mechanismu, který je všudypřítomný a který sám sebe interpretuje nekonečnou řadou alogických dedukcí. Když se měnilo politické ovzduší ve společnosti (před Listopadem 89), objevil se Proces v režii Arnošta Goldflama v HaDivadle, Ján Sedal ztvárnil Josefa K. (který byl, ač neprovedl nic zlého, jednou ráno zatčen) v sugestivní šerosvitné inscenaci, kde se k »právnické« beznaději přidávala těžkomyslná erotická blouznivost, obsažená ovšem také v Kafkově předloze. Hned po převratu hostovalo v Praze s Procesem bratislavské Korzo (v roce 1990 ho nastudoval Roman Polák), jedovatou atmosféru neproniknutelné soudní mašinérie zvýraznila ostře vypjatá tělesnost. Produkci kořenily ataky krásných svůdkyň na bezbranného Josefa K., v podání Mateje Landla, a hlídači, které zaskočený antihrdina vlastně vyšetřujícímu soudci »udal«, byli divadelně mrskáni zcela obnažení (nahota ještě nebyla na jevišti běžná jako dnes). Různé fasety divadelní poetiky zachovávaly ovšem to podstatné z Kafkova poselství, což se týká i pozdější Pitínského »rozmáchlé« interpretace ve Zlíně (1998). Téměř jedno desetiletí prožité ve svobodné společnosti neobstálo při konfrontaci s jasnozřivou předlohou, úřednická absurdita nezmizela. Nevymýtitelnost některých principů, na nichž (či s nimiž) bohužel funguje každý složitější společenský organismus, zůstala při síle. Výrazný zážitek přineslo hostování Katónova divadla z Budapešti na loňském plzeňském festivalu. Féerie, inspirovaná Procesem, byla pro české publikum pracovně přeložena »jednoslovným« jazykolamem Semeloumezmizelsem (přečtěte si pomalu). Kafkovská absurdita byla v této brilantní inscenaci, pod níž je jako režisér podepsaný Victor Bodó, obohacena o zběsilé tempo moderního světa i »muzikálové« pozlátko, zastírající často pravý stav věcí. Do konkurence s divadelními podobami Procesu ve středoevropských končinách vstupuje nyní projekt Dušana D. Pařízka, který uvedl se souborem Pražského komorního divadla. Martin Finger, zatím poslední představitel Josefa K., je hned zkraje zahnaný »do kouta«. Stojí mezi dvěma stěnami, které svírají pravý úhel a jsou k publiku pootočeny tak, aby výseč zaujímala symetrickou pozici. Po ataku hudby a filmových dotáček (záběry na protagonistu, ale také na dopravní značky) se Finger úctyhodně zmocní velké části první kapitoly románu, délkou tak na hranici posluchačské únosnosti, vypráví, jak byl ve svém bytě zatčen, přehrává své dialogy s hlídači, kteří absurdní situaci odstartovali. Strohý Kafkův text je občas připepřen lidovějším výrazem (tak například Josef je svými hlídači oslovován jako Pepa, později sám, když hovoří o bytné paní Grubachové, si uleví: ta baba). Ke konci tirády se objevuje na jevišti (předtím z publika monologu zatleskal) vyšetřující soudce, ztvárněný mladistvě vyhlížejícím Jiřím Černým. Celé to vypadá, jako by mu Josef (či chcete-li Pepa) K. všechno nastiňoval jako součást výpovědi, soudce ho však napomíná, že přišel o více než hodinu později a dobrodiní výslechu mu nebude poskytnuto. Pepovo vysvětlování o obtížném hledání justičního pracoviště je marné. Pařízkova inscenace rozehraje pak ještě několik vybraných situací z románu: jejich často pomalé, tíživou atmosféru dokreslující tempo naznačuje, že z předlohy bude použito jenom něco. Proti výběru z oblíbeného textu může znalý divák sice mnohé namítat, musí však na redukci přistoupit a nechat na sebe působit jevištní dílo tak, jak je předkládáno. Dojde na konfrontaci s hlídači, kteří mají být zmrskáni (Ivan Acher a Stanislav Majer), také na bizarní nokturno se slečnou Bürstnerovou (Gabriela Míčová) i na samolibé tirády advokátovy (přesvědčivá interpretace Martina Pechláta) za přítomnosti podivně smyslné sekretářky Leni (opět Gabriela Míčová). Připlete se ještě nešťastný a Pepovu výzvu k větší samostatnosti odmítající Block, vlastně »kolega« obžalovaný (minimalistická kreace Hynka Chmelaře). Pak jako kdyby hlavní hrdina svoje zkušenosti okolo neuskutečnitelného procesu sečetl a vyhodnotil, všechno směřuje k finále Kafkova románového fragmentu. Rozhovor s duchovním před vstupem do chrámu patří k ozdobám inscenace, Finger díky důvtipné stínohře hraje dvě postavy, modeluje je též hlasem. Protagonista přednese i podobenství o dveřníkovi. Jeden z vrcholných monologů románu (a také třeba Wellsovy filmové adaptace s Anthony Perkinsem z roku 1962) je však na jevišti dost přitlumený. Poté, co hrdina povalí stěny, zjistí, že se sice trochu zvětšil prostor pro jeho bloudění, ale za zborcenými plochami jsou další, obdobné. Nemožnost či neschopnost smysluplného kontaktu s druhými reprezentuje v inscenaci zařazení starého rokenrolu Stand by me, s přibývajícími minutami stále víc interpretačně deformovaného. Finále, v němž je K. nedůstojně zamordován, má podobu hrátek s posledními slovy knihy: Jako pes, pravil, bylo to, jako by stud ho měl přežít. Vraždící pohůnci chvilku před tím, než Josefa-Pepu přinutí (sic!) k sebevraždě, povodí ho »jako psa« na jeho vlastní úřednické kravatě. Herectví všech na pódiu je maximálně autentické, i když pánové včetně v mnoha ohledech brilantního Fingera vyslovují některé ztišenější promluvy na samé hraně slyšitelnosti (seděl jsem v sedmé řadě). Tato obtíž netrápí Gabrielu Míčovou, která svým dvěma figurám vtiskla pečeť podezřelé a trochu strašidelné potutelnosti, což považuji za šťastnější než nějaké smyslné »tlačení na pilu«. Fingerův výkon představuje kafkovské alterego v poněkud vzpurnější, často i ironičtější poloze, než jak bývá K. obvykle zpřítomňován. Vědomí neprostupnosti fatálních okolností je ovšem v jeho jednání obsaženo. Ani dnes si z Procesu neodneseme vítězný pocit, že zobrazovaná trápení jsou neaktuální. Naopak, jsme jim vystavováni znovu a znovu. Smysl inscenace je také v tom, že se k nim nahlas (či tišeji) vyslovuje.
|
|
|
|
Jan Kerbr, Divadelní noviny, 17. září 2007
|
|