Divadelní noviny
DALŠÍ „KAFKÁRNA“? KDEPAK!
|
|
|
|
Přistupovat k inscenaci Kafkových próz přes jejich humor je jedním z důležitých, ale ošidných klíčů k tomu, jak si s tímto úhelným balvanem moderní literární klasiky poradit, jak ho číst, jak se dostat k podstatě sdělení. Směšnost, která se leckdy skrývá v utrpení – to před Kafkou objevil málokdo. Ukázat to na jevišti je strašně těžké; Dušan Pařízek spolu s herci a inscenačním týmem pražského Divadla Komedie, zdá se, uspěl, a já doteď žasnu, jak se mu to kruci mohlo povést a jak to, že to nebyla „kafkárna“ a vlastně ani mnou očekávaná depka. Vždyť: Martin Finger je jako K. dobrá volba. Nevypadá kdovíjak nápadně, když ho potkáte na ulici, vidíte univerzálního Čecha, ale třeba i Němce, Evropana. O to víc umí překvapit svým univerzálním, naprosto netypovým herectvím. (Dokonale se přizpůsobí „procesu“ neboli „hře“ kolem sebe – přesně jako K.). Potěšilo mě, že K. v jeho podání není ustrašený. Je si jist svou nevinou, do konfliktu se „zákonem“ jde s až překvapivou sebedůvěrou, která může hraničit s arogancí. Vypadá to, že ve sterilním měšťáckém životě mladého bankovního úředníka se konečně začalo něco zajímavého dít! Ale pak, když už to začne být „zajímavé“ moc a K. je postaven před důsledky svého jednání, své počáteční nespolupráce při uznání viny či aspoň možnosti viny (jsou za to trestáni, ba týráni poskoci soudu), nemůže se z rozjetého procesu vymanit, musí zůstat až do konce a musí spolupracovat... a on dokonce chce spolupracovat – až do své popravy. Zákonu, ať je sebeabsurdnější, je nakonec učiněno zadost, a přestože se do něj K. díky svém úsilí dostane a „vstoupí do zákona“ a pronikne za onu velkou bariéru paragrafů a celou ji porazí silou vůle, stejně pak zjistí, že za ní stojí překážka ještě vyšší a silnější – a tu už nezdolá. Scénograf to předvedl přesně takhle a pro mě to byla nejpůsobivější chvíle inscenace, ten moment prozření, že zákon, který byl stvořen proto, aby lidi jednoho před druhými chránil, už chrání především sám sebe jako nejvyšší, nedotknutelnou instituci. Pro „zákon“ je K. něco jako třídní nepřítel, je jeho objektem a obětí, nikoli nepodobný obětem politických procesů v padesátých letech. Právě při téhle aluzi nám Čechům naskakuje husí kůže, a právě proto je dobré Proces znovu a nově inscenovat. A to, že v něm nechybí humor, je cenné a vlastně i historicky věrné. Ve spojení s Miladou Horákovou by se patrně neusmál ani největší cynik, ale pokud jde o Rudolfa Slánského, úšklebek na tváři se tolerovat dá: vždyť to byl právě on, kdo pomáhal vražedné politické procesy rozjíždět, a to, že to nakonec semlelo i jeho, záleželo na docela jiných pánech. Groteskní? Ano, vždyť chybělo málo a na oprátce se místo něj mohl houpat Klement Gottwald (a ne že by se kvůli této obavě neupíjel strachy). Kafka tohle vycítil jako jeden z prvních, nedovedl s tím nic udělat, jenom se z toho vypsat, navíc o svém psaní pochyboval. (Kdyby se dožil politických procesů, už by myslím pochybovat přestal). Ale jeho postřeh o společnosti, která ze strachu před svými členy pohlíží i na toho, kdo nic nespáchal, s krajním podezřením – pohlíží a dohlíží – byla přesná. Později to ve svém díle popsal filosof Michel Foucault, když se zamýšlel nad funkcí moderních disciplinárních systémů a kritizoval současnou společnost, která od svých členů, od občanů, vyžaduje standardní chování podle předem zakotvených norem – podle zákonů. Člověk se pak může provinit už jen tím, že se do litery toho či onoho zákona nevejde – trochu se odlišuje a zákon na něho prostě nepomyslel. To je pak vinen jedna dvě. Tomuto systému se přizpůsobujeme všichni a vlastně už na tom nenacházíme nic divného. Kdo se nepřizpůsobí, zaplatí pokutu nebo jde sedět. Žít e s tím jakž takž dá, ale veselé to moc není. Ale kdyby nás z hloubi středověku viděl nějaký vypráskaný lapka, mordující pocestné a úspěšně unikající královským zbrojnošům, asi by se nám od srdce smál. A nemínil by, ani kdyby dostal nabídku žít v naší společnosti a v naší době. V naší kafkovské svobodě.
|
|
|
|
Miloš Urban, Divadelní noviny, 18. září 2007
|
|