Týden
VĚČNÁ LOGIKA PROCESU
|
|
|
V Divadle Komedie začali sezonu výbornou inscenací Kafkova románu
V den svých třicátých narozenin se Josef K. probudí a zjistí, že v jeho pokoji jsou dva podivní chlapi. V Divadle Komedie je Josef K. už probuzený a vypráví svůj příběh.
Že Kafka musí jednou do Komedie přijít, bylo jasné každému, kdo toto divadlo pár let sleduje. Jeho umělecký šéf Dušan D. Pařízek není věru čtenář oddechové literatury a jeho soustavné mučení publika strašnými zjevy německé či rakouské literatury a divadla by si zasloužilo výprask – nebo ocenění. Franz Kafka je ovšem proti cholerikům Thomasi Bernhardovi či Werneru Schwabovi (typickými autory Komedie) utkán z jemného materiálu, přibližovat se k jeho plaché, introvertní bytosti nelze jinak než drobnými a tichými kroky. Zároveň není správné před ním omdlívat jako před modlou, zahalenou do dýmu tisícerých výkladů, které nakonec jeho umění spíše odcizovaly. Kafka je Kafka je Kafka. Jeho magické vidění se otevírá stále novým perspektivám, přičemž každý pozornější pohled ho vrací zase k němu samému, do epicentra jeho pochyb, jeho úzkostí, jeho otázek. Myslím, že o to se Pařízek ve svém pojetí právě snažil: obnažit komplikovanost jeho textu a přitom mu nesebrat nic z jeho vrstevnatosti. Zajímavě se to podařilo.
Jednoho rána
Josef K., ve kterého se tu dokonale proměnil Martin Finger, stojí na začátku představení na kraji jeviště. Stojí na něm nehnutě a až po několika minutách začne mluvit. Jako by rozpačitě vyprávěl o podivné nehodě, která se mu v posledních dnech přihodila. Jednoho rána k němu přišli dva muži a oznámili mu, že je zatčen. Nic se ale neděje, může jít do banky a dělat, jako že se nic nestalo. Oni ostatně nevědí, co spáchal, ale úřad, který vydal příkaz, se přece nikdy nemýlí. Josef K. se v tu chvíli ještě uklidňuje, že se všechno vysvětlí. Nebude proto činit žádné zbytečné kroky, ještě by se to vše jen zkomplikovalo. Martin Finger to vypráví jako historku, ze které je mu trochu trapno a trochu se za ni musí omlouvat, prostě nedorozumění, o nic ale nejde... V tom se ozve potlesk, Bravo! zavolá ironicky vyšetřovatel (Jiří Černý), který stojí mezi diváky v hledišti. Je možná jedním z nich. Vyšetřování začíná, nebyl to omyl. V tomto světě nic není omyl a všechno je zároveň absurdní.
Často se v souvislosti s Pařízkovými inscenacemi mluví o režijním minimalismu. V něm tu šel zatím asi nejdále a nejhlouběji. Minimalismus přitom neznamená ochuzení, ale důraz na to podstatné, čehož se dosahuje prostředky vědomého sebeomezení. To je u Kafky nesmírně obtížné, protože každý digest, každý řez ho ochuzuje a posunuje ve významu. Není například možné Kafku poctivě interpretovat a přitom zapomenout na to, že se v něm pořád něco divného děje, že v něm stále někdo přechází, odchází, kleká, obléká se, svléká se, pozoruje druhého – a přitom se jakoby nic neděje, děj probíhá v jiné dimenzi než v té, kterou uvádějí do pohybu jeho častá dějová slovesa. Důraz na to kafkovsky „ornamentální“ položil před několika lety David Radok v inscenaci Popis jednoho zápasu V Divadle Na zábradlí – a byla z toho jakási umrlčí vonička z Kafkova kvítí. Pařízek abstrahuje, ale cítí, řekl bych, kafkovsky.
Inscenace obsahuje – samozřejmě ve zkratce – většinu klasických scén Procesu. Josef K. se na začátku vyšetřování setká se slečnou Bürstnerovou, svou sousedkou a snad erotickou obsesí, kterou tu svým rozkošným způsobem hraje Gabriela Míčová. Je to jedna z jejích postav napůl vilných, napůl démonických unikavých svůdnic, kterým Josef K., stejně jako Kafka, tak bezúspěšně čelil. Dochází k vyšetřovateli, kde je svědkem scény „mrskání“ hlídačů Františka a Vildy, kteří jsou potrestáni kvůli tornu, že si na ně prý Josef stěžoval, že mu ukradli spodní prádlo. Je u advokáta Hulda (Martin Pechlát), který mu vysvětluje zásady neotřesitelné logiky soudní mašinérie. Dokonale je zvládnuta vrcholná kapitola „V chrámu“, v němž rozhovor s dveřníkem o „Zákonu“ a jeho nekonečných vchodech k němu má podobu schizofrenického dialogu se stíny. Martin Finger tu předvádí úžasnou kreaci zvnitřnělého herectví. V tu chvíli spadne s velkým rachotem mohutná kulisa, která v podobě stojatého trojúhelníku rozdělovala scénu. Za ní se otevře hranol další, stejně uzavírající obzor jako ten předešlý.
Logika viny
Josef K. prochází snově realistickým prostorem, v němž se výjevy a postavy dostavují se stejnou pravidelností jako třeba pocity hladu nebo žízně. Je to vše bezchybně domyšlené a zároveň neovladatelné, osudové až k onomu slavnému konci, kdy Josef K. umírá „jako pes“. Na rozdíl od Kafkovy předlohy, kde mu nůž do srdce vrazí „jeden z pánů‘‘, je to zde vlastní rukou. A s ním i celý jeho doprovod, všichni účastníci procesu.
To už tušíme, s jakým záměrem režisér Pařízek na Kafku šel. Příběh Josefa K. pojal jako otřes duše, která pohlédne sama sobě tváří v tvář. Postavy, se kterými se Josef K. setkává a s nimiž povede hovor, jsou jejími aspekty, jeho vlastním, proměňujícím se a znejistělým „já“.
Cesta takovou duší má ráz bludiště, ve kterém se osvětluje jeden kout za druhým. Není to lehce přehledný prostor, je v něm místo i na banalitu a sentiment (tak si vysvětluji použití soulového šlágru Stand by Me od Bena E. Kinga, která v kafkovském světě působí trochu nepatřičně ale jen na první poslech, na druhý jde o prosbu, kterých je Kafkovo dílo plné).
Tento Proces tedy není alegorií nějakého odosobněného byrokratického mechanismu, který sice nad jedincem stále zvedá chapadla, ale už jinak než ten, do kterého vstupovala v roce 1914, kdy román začal psát, Kafkova přesná vize. Pařízka bude zajímat to, co je v Kafkovi hlouběji, v jádru lidského svědomí a čemu se v interpretacích říká „metafyzická žízeň“. To znamená stálá přítomnost otázky, jak žít podle „zákona“, když ten je nám představován v nejpokleslejší a nejubožejší podobě, jako defilé umatlaných pomocníků a zmateně mluvících úředníků. V takovém světě jsme vinni všichni, pokud si vinu připouštíme. Připustit si vinu však znamená být člověkem.
Josef K. s prohlubujícím se vědomím viny nabývá na lidské velikosti, dostává se sám k sobě. Provádí na sobě proces zlidštění. Tragický, ale velkolepý.
|
|
|
|
Jiří Peňás, Týden, 24. září 2007
|
|