Lidové noviny
JE TO PĚKNÉ, ALE PONĚKUD NEJASNÉ
|
|
|
Divadlo Komedie uvedlo v české premiéře hru současného německého dramatika Händela Klause (nar. 1969) Temně lákavý svět. Klaus patří ve své vlasti k ceněným autorům (dramatik roku 2006), čeští diváci se s ním setkávají poprvé.
Temně lákavý svět je textem, který se řadě diváků právem bude jevit jako nerozluštitelný rébus. Komorní drama s trojicí postav a jakousi až kriminální zápletkou předkládá neuchopitelnou, místy až snově laděnou realitu a ještě bizarnější, záměrně znejasněné vztahy. Dramatický trojúhelník tvoří dvě ženy - matka Mechtild Schneiderová (Daniela Kolářová) a její dcera Corinna (Ivana Uhlířová). Třetí postavou je majitel bytu Joachim Hufschmied (Marian Roden), kterého s oběma ženami pojí nevyřčené pouto. Corinna vyklízí byt, neboť odjíždí jako lékařka do Peru, kde, jak tvrdí, již pobývá její snoubenec. Joachim nalezne v bytě useknutý lidský prst a začnou se odvíjet mnohoznačné dialogy a herecké akce. Postavy matou své protihráče i sebe samotné, permanentně lžou. V pozadí se vynořuje temná minulost, možná i vražda, vše ovšem zůstává zahalené, nejasné a jen tušené. Na scéně jsou vždy jen dva hráči, ten třetí zůstává stranou a od tohoto rozložení se odvíjí napětí scén a dialogů.
Obraz toho, co se děje v mysli mladého dramatika, je svým způsobem deprimující a pokus proniknout k podstatě jeho sdělení se zdá být marný. Možná je chyba na straně diváka, který není autorovým generačním vrstevníkem a nepociťuje stejným způsobem jako on rozpory dnešního světa. Schopnost nadčasovějšího, zobecňujícího pohledu tedy Klausovo dílo poněkud postrádá, je ryze subjektivním vyjádřením pocitů, ale není vyloučeno, že ty jsou části populace blízké. Soudě alespoň ze zaujetí, s nímž se látky chopila mladá německá režisérka Katharina Schmitt. Její inscenace prozrazuje, že má představu o tom, jak poctivě vybudovat tvar. Pokud jde o scénu, zvolila sice skoro identické řešení jako v mnichovské Kammerspiele, dějiště z jedné strany sevřela posuvnými panely se zrcadlem odrážejícím část diváků. Jinak ovšem zdůraznila komorní ladění a herce i diváky umístila do jednotného prostoru jeviště. Režisérka postupuje v rozvíjení situací kultivovaně, udržuje čistý, až minimalistický styl, a především se opírá o výkony obou hereček, mladé a živočišné Uhlířové a zkušené a precizní Kolářové. Obě nesou svá neproniknutelná tajemství, dodávají větám zvláštní významy, překvapují a baví dikcí, mimikou. Bohužel jejich mužský protihráč Marian Roden je povážlivě nevýrazný.
Možná inscenace hovoří o přiblížení se smrti, o vytěsňování toho, co nechceme vědět, k čemu se nechceme přihlásit. Anebo jenom někdo někoho zabil. Je to sen, či skutečnost? Kdo ví. A tak nezbývá než parafrázovat Alenku v říši divů - je to pěkné, ale poněkud nejasné.
|
|
|
|
Jana Machalická, Lidové noviny, 5. října 2007
|
|