Týdeník Rozhlas
VINA JOSEFA K. JE I NAŠÍ VINOU
|
|
|
Na počátku letošní divadelní sezony měla v pražském Divadle Komedie premiéru inscenace, která má všechny předpoklady stát se jedním z jejích uměleckých vrcholů. Režisér Dušan D. Pařízek sáhl po látce již mnohokrát scénický využité – Procesu Franze Kafky. Více méně všechny dosavadní dramatizace tohoto nedokončeného románu vycházely z fascinace nad tím, jak jasnozřivě v něm autor předjal totalitní systémy 20. století. Příběh bankovního úředníka Josefa K., jenž je jednoho dne obžalován, aniž ví za co, souzen, aniž ví proč, a nakonec bez milosti odpraven, tento sled absurdit jako by býval zrcadlil realitu. Jádrem těchto dramatizací byla manipulace „objektem“ Josefem K. V interpretaci Pařízkově se z objektu stává subjekt. Tlak, jemuž je Josef K. vystaven, je představován z jeho hlediska. Tím si tento tlak intenzivněji uvědomujeme i my – diváci; pozorujeme, jak proměňuje osobnost...
Na počátku inscenace stojí Martin Finger coby Josef K. na kraji scény, tvořené třemi dřevěnými čtverci – podlahou a dvěma sbíhajícími se zdmi. Mlčky zírá do hlediště, za ním jeho stíny. Po chvíli začne vyprávět, co se mu přihodilo. Nejdřív s rozpačitým úsměvem, pak – jako by jeho K. chtěl sám sebe přesvědčit, že o nic nejde – převypráví i „komické“ promluvy dvou neznámých, kteří ho ráno přišli zatknout. Možná, že se mu vše jen zdálo... Jenže z řady diváků vyskočí na scénu herec Jiří Černý, vyprávění ironicky chválí a coby vyšetřující soudce potvrzuje Josefu K., že je opravdu obžalován.
Následují klíčové scény románu. V nich vyniká především Gabriela Míčová, která v prolínajících se rolích Slečny Bürstnerové a Leni vytváří s minimem výrazových prostředků ambivalentní portrét odtažité a zároveň smyslné, svádivé a zrazující Josefovy femme fatale. Obdobně dvojlomný charakter má i advokát Martina Pechláta. Josef K. je obklopen lidmi, jejichž gesta, činy a slova si vzájemně protiřečí. Vtiskují se do jeho nitra, vysávají z jeho světa všechny jistoty a probouzejí v K. pocit viny. Nakonec je dokonce nejisté, jestli nejsou jen obdobnou projekcí tohoto pocitu, jakou je vlastní stín, s nímž Josef K. promlouvá ve známé scéně „před dveřmi zákona“, nebo jakou jsou věty Kafkova rukopisu promítané na stěny.
Ke konci je Josef K. na scéně opět sám, jako byl na začátku, a jeho hlas je znovu i hlasem jeho pronásledovatelů. Stěny padají, hned za nimi se však tyčí další. Kati se znovu objevují, ale to už Josef K. drží v ruce nůž a noří si ho do těla...
Proces v Divadle Komedie je emocionálně i esteticky nesmírně účinný. Martin Finger a Gabriela Míčová jsou dnes na špici současného českého hereckého umění. Aktuálnost a hloubka toho, co spolu se svými kolegy sdělují, je ovšem založena především na režisérově interpretaci Kafkovy prózy. Josef K. není drcen nelidskostí absurdního sytému, ale nelidskostí lidských vztahů, jakýmsi přirozeným „predátorstvím“, jež se v hloubi těchto vztahů ukrývá a vůči němuž byl Kafka – jak svědčí jeho próza, dopisy i deníky – velmi citlivý. A právě s citlivostí na tuto prazákladní „vinu“ (táhnoucí se od dob Kaina a Abela celou lidskou historií) inscenace účinně pracuje a evokuje tím samu podstatu Kafkovy inspirace.
|
|
|
|
Bronislav Pražan, Týdeník Rozhlas, 29. října 2007
|
|