Literární noviny
DVAKRÁT IVAN BLATNÝ
|
|
|
Dvou uměleckých uchopení se dočkala v poslední době tvorba o životní osudy českého básníka Ivana Blatného. To Jana Nebeského v Divadle Komedie srší nápady a sugestivními obrazy, rozhlasové zpracování v režii Hany Kofránkové bylo pak téměř jeho konzervativním opakem.
V Divadle Komedie v Praze hrají podivuhodné divadlo poezie nazvané Kabaret Ivan Blatný s podtitulem, který je i názvem ústřední básně: Je neděle, mám volno... Název „Kabaret“ je případný pro jednu část scény, na níž hraje živá kapela se skladatelem Milošem Orsonem Štědroněm u piána a kde zpívají a tančí čtyři ženy. Ta druhá část scény není kabaretem ani trochu. Obě poloviny jeviště jsou rozděleny zdi z pěnobetonových tvárnic, kabaret se hraje do hlediště, kde zeje prázdnota, nikdo tam nesedí, a to ostatní se odehrává před diváky, kteří sedí na jevišti někteří na vzdálenost natažené ruky od herců. Otevřená kabaretní scéna je svět reálný i svět literárního kontextu, svět vnějšího příběhu Blatného zájezdu za Syndikát československých spisovatelů do Anglie v roce 1948 a jeho rozhodnutí k emigraci a vystoupení v BBC. Skloňuje a rozebírá se vněm jméno Kainar, konflikt obou básníků ve společném bytě, malicherné neshody i dodatečné vyřízení účtů s Blatným, už zcela bezmocným v Anglii. Sem patří i přízeň Vítězslava Nezvala.
Svět za zdí je vnitřním světem poetického ‚já“ i světem reálného blázince, do něhož upadl po několika letech dost žalostné existence v Anglii a z něhož do úplné svobody vlastně nikdy nevyvázl. Do tohoto světa patří i jeho vztah se zdravotní sestrou, která je jednak výkonnou rukou psychiatrické tortury, také ale zachránkyní básníkova díla, a tedy i jeho duchovní existence. Inscenace se obejde s minimem textů, různě permutuje vlastně jen několik útržkovitých básní a vět a stále znova se v ní vrací moment Blatného emigrace. Je to téměř totálně zpívané divadlo, jehož hudební složka je náročnou kompozicí s citacemi dobového zvuku (Blatný odjel do Anglie v roce 1948), v sólových partech Básníka je ovšem posluchačsky i pěvecky náročnou skladbou. Nebýt toho, že je zpívána činoherními herci, je to vlastně opera.
Postavu Muže – básníka IB – hraje Karel Dobrý úzkostně přitištěn ke zdi, v zoufaleckém přikrčení, neustále s cigaretou. Verše jím přednesené (a připomínám – většinou zpívané) mají sílu existenciálního stesku a ztráty zázemí, což podtrhuje jevištní stavba zdi, za níž simultánně vidíme a slyšíme hudbu, ruch světa, ženy, každodenní banality. Básník IB má za společnost jenom ošetřovatelku (Lucie Trmíková), která je na začátku představení zvětšena škrobenou nemocniční uniformou a na konci je z ní éterická bytost, andělský zjev, zachránkyně Blatného poezie. Mezitím jsme svědky šílených jevištních akcí, z nichž nejotřesnější je hercovo ponoření obličeje do mísy s čokoládovým pudinkem. Těžko říci, co potřísnění bílkovou pěnou, paštikou, posypání sýrem a ještě čímsi, co může být jak písek, tak třeba pepř i zmíněný pudink, konkrétně znamená, ale jako obraz to je výstižným vyjádřením nepatřičnosti, tísně, nesvobody, násilí, zoufalství, veškeré možné bídy. Karel Dobrý hraje svého básníka s obrovským soustředěním, na hranici sebeoběti, bez jediné možnosti vydechnout, spočinout v klidu. Jeho zjev je úplně zdevastovaný, jeho zpěv je však čistý a krásný.
Inscenace je založena na hudbě Miloše Orsona Štědroně, který i sedí u klavíru, a na hluboce promyšlené režijní koncepci Jana Nebeského, v níž každý detail jevištní akce vzbuzuje řadu konotací a dalších významů, jdoucích až k nevyslovitelnému. Téměř vše je metaforou, jejíž vnímání je podmíněno diváckou duševní aktivitou. Prostřednictvím stručného příběhu vytváří tvůrci inscenace silný obraz, dokonce tak silný, že divák odchází z divadla otřesen a psychicky téměř vyčerpán tragickým soucitem a bázní a dlouho ještě nese divadelní zážitek v sobě.
(...)
|
|
|
|
Alena Zemančíková, Literární noviny, 29. října 2007
|
|