Divadelní noviny
REAGUJEME JAKO ROSTLINY?
|
|
|
Zaměření Pražského komorního divadla na současnou německojazyčnou dramatickou tvorbu přineslo za šest let působení v Divadle Komedie mnoho pozoruhodného. Za Temně lákavý svět byl osmatřicetiletý Händl Klaus v prestižní anketě časopisu Theater heute vyhlášen dramatikem roku 2006. V překladu Petra Štědroně hru nastudovala o deset let mladší německá režisérka a dramatička Katharina Schmittová, absolventka pražské DAMU.
Koncepce inscenace vychází ze specifické poetiky textu, která je – těžko říci zda bezděčně či uvědoměle – velmi blízká ústřední kategorii tvorby Nathalie Sarrautové, tzv. „tropismům“. Stejně jako první dáma francouzského „nového románu“ mluví o tropismech i Mechtilda, jedna ze tří postav hry. Tropismy jsou jemné pohyby, jimiž rostliny reagují na vnější podněty, třeba na světlo. A ze hry i z jejího provedení je zřejmé, že dramatika i režisérku zajímá totéž, co zajímalo Sarrautovou: vztah mezi vnějším slovním projevem postav a jejich podvědomými, psychofyziologickými reakcemi. Tento vztah je pro inscenaci dominantní, právě na něj jsou soustředěny výkony interpretů.
Hra se skládá ze tří dlouhých dialogů. První probíhá mezi mladou lékařkou Corinnou (Ivana Uhlířová) a jejím bytným Hufschmiedem (Marian Roden). Vyprávějí si o tom, jak bytnému umírala matka a že Corinna odjíždí do Jižní Ameriky se svým přítelem, s nímž u Hufschmieda žila. Když bytný objeví, že Corinna ukrývá uřezaný lidský prst a v koupelně vyměnila vanu, začne se na jejího přítele vyptávat a prst si ponechává. Pohyby herců na jevišti jsou nepatrné jak pohyby rostlin. Povětšinou stojí na jednom místě, převážně jednoslovné výpovědi provázejí jen nepatrnými gesty a v případě Corinny i jemnou mimikou. Četné a často i dlouhé pauzy jsou nabity smyslem. Zvláště v případě Ivany Uhlířové, která nadzvednutím obočí, nepatrným pootočením obličeje či zámlkou dokáže vyjádřit, co by si vyjádřeno slovy žádalo odstavce. Když se však herci k sobě konečně přiblíží, jejich „tropismy“ se mění v bleskové reakce šelem. Vrhají se na sebe, rvou se a válejí po zemi – a v mžiku už zase stojí jak stvoly.
Na počátku druhého dialogu slyšíme z úst Corinniny matky (Daniela Kolářová) již zmíněnou pasáž o otáčení rostlin ke slunci a dále se dozvídáme, že i ona miluje slunce a neví, který z jejích dřívějších milenců byl Corinniným otcem. Corinna žádá matku, aby jí od pana Hufschmieda přivezla corpus delicti. Daniela Kolářová vyjadřuje ony sarrautovské vnitřní tropismy na rozdíl od Uhlířové spíš mluvními prostředky a gestem než mimikou. A Marian Roden, který se stává ve třetím dialogu partnerem Kolářové, kontrastuje s oběma ženami jistou výrazovou toporností, která ovšem vytváří v souhře s jemnými a citlivými reakcemi obou žen esteticky účinný kontrapunkt. V onom třetím dialogu se dozvídáme, že se Corrina zabila při autonehodě a z podtextu pak, že jejím otcem byl nejspíš Hufschmied. Obě postavy se však od „temně lákavého světa“ – k němuž odkazuje jen v podtextu zakódovaná story o vraždě milence, deprivované dceři promiskuitní matky a smrtelných dopravních nehodách – odvracejí. Otáčejí se zády i k temnému hledišti a nastavují tvář oslnivému slunci (reflektoru).
|
|
|
|
Bronislav Pražan, Divadelní noviny, 30. října 2007
|
|