Reflex
BEZKREVNÍ UPÍŘI
|
|
|
|
Divadlo Komedie a upíři? Na první pohled divné spojení, zejména proto, že po těchto látkách sahají bulvární produkce. Ovšem trojjediný tvůrce jevištního přepisu románu Brama Stokera, scénografa režisér David Jařab, na stejné scéně z Utrpení knížete Sternenhocha vytvořil sugestivní horor. V Nosferatu se vydává jinou cestou: Dracula je mu fantómem duše, zlem, iracionálním a rozežírajícím lidskou společnost strachem zevnitř. Není divu, že v textu nepadne ani jednou slovo jako upír, ani na sání krve nedojde. Naopak je zde naznačena jedna možná linie výkladu, že totiž dneska jsou takovými vampýry možná teroristé: na bočních panelech ve smyčce běží projekce porážky prasete, která se pak prolne do záběru lidí nastupujících do autobusu. Na scéně mezitím pomocník Draculy pan Renfield odloží osamocený kufřík ... Nosferatu je dalším ukázkovým příkladem inscenační úspornosti současné Komedie. Scénografie je inspirována expresionismem: noire atmosféru černé s jediným bílým vykřičníkem v podobě Draculovy košile rozbíjí kotouč červeného světla, který umí aktérům efektně nasvítit tváře. Jinak jsou všichni ve věcné černé a až na záchvaty padoucnice, které se zmocňují první Draculovy oběti pana Harkera a jeho ženy Míny, se hraje s civilním odstupem (byť Martina Fingera v roli „zabíječe upírů“ Van Helsinga podezírám z nadhledu až parodizujícího). Dočkáme se i citace, k níž odkazuje název inscenace: když Dracula předvede ostatním, jak vypadá šestákové (a uchopitelné, tudíž vlastně neškodné zlo), nejenže vycení řezáky, ale rozpřáhne pařáty jako Max Schreck ve filmu F. W. Murnaua. Síly zla budiž pochváleny za každý střípek ironie – jinak je totiž Nosferatu přes všechno své usilování především nudou. Artistní, ambiciózní, místy i pozoruhodnou, ale přesto nudou.
|
|
|
|
Kateřina Kolářová , Reflex, 22. listopadu 2007
|
|