divadlo.cz
NOVÝ PROCES V DIVADLE KOMEDIE
|
|
|
Pražské divadlo Komedie se ve svém repertoáru soustřeďuje především na současnou českou, rakouskou a německou dramatiku a její předobrazy či východiska. Divadlo Komedie zaujalo v posledních letech několika výraznými a kritikou oceňovanými inscenacemi (Bernhardovo U cíle a Světanápravce, Fassbinderovy Hořké slzy Petry Kantové nebo Klímovo Utrpení knížete Sternenhocha), nastudování Kafkova Procesu se k nim bude bezpochyby řadit.
Proces inscenuje už několikátá generace způsobem, ze kterého je patrná nejen jeho trvalá „aktuálnost“, ale především doba, v níž adaptace vznikala. Román začíná „probuzením“: Josef K. se v den svých třicátých narozenin probudil a poznal, že je zatčen, „uvězněn“ a vtažen do procesu, který nechápe, ale který způsobí radikální obrat celé jeho existence. Jak, do čeho a k čemu se probouzí Josef K. v Procesu, autorské inscenaci Dušana D. Pařízka?
Především se probouzí do Prahy našich dnů. Na jednoduché panely scény se promítá rychlý sled agresivních obrazů. Převládají dopravní značky, symbolické znaky naší každodennosti, všudypřítomné příkazy a zákazy. Vodítka, označující komunikační cesty naší doby, pohyblivá schodiště metra i jeho nástupiště, hustě zalidněná anonymním davem. Atakující obraz i zvuk a tichý muž, který se marně pokouší promluvit. Martin Finger hraje Josefa K. s velkým soustředěním jako introverta plného nejistot, vnitřní napětí postavy vyjadřuje především zdrženlivým, citlivým výrazem tváře. K. se pokouší uniknout světu, před nímž zprvu skrývá tvář, ale nakonec se pouští do podivného zápasu, v němž jde o všechno, s vědomím fatality, neproniknutelnosti toho, s čím zápasí.
Ostatní postavy jeho procesu jsou redukovány na šestici, pět mužů a jednu ženu. Mají podobné kostýmy i líčení jako Josef K., zjevně pocházejí z jeho světa: jsou ztělesněním jeho agresivních projevů strachu, úzkostného stavu provinilosti, i erotických snů, spojených s obavou z naplnění vztahu. Několik klíčových scén podle románu je „čteno“ v rovině existenciální, jako obraz vnitřního procesu, který Josef K. vede se světem a především sám se sebou. K. argumentuje svou nevinou, ale od počátku se cítí a chová jako provinilý. Zápas spěje k jedinému nutnému konci. K. umírá obklopen aktéry svého příběhu a přece sám, jako vlastní soudce i kat. Ústřední melodie inscenace, Kingovo „Stand by me“, zde zazní naposledy - „sborově“, rockovým zpěvem: křikem samoty, úzkosti i výsměchu, snad i naléhavého apelu.
Inscenace je založena na divadelním minimu, hraje se bez pauzy, v abstraktním prostoru, téměř bez rekvizit nebo jiných efektních prostředků, napětí i pozornost diváka udržuje hlavně soustředěnou hrou vyrovnaného souboru. Proces nové generace třicátníků vypovídá o stálé platnosti Kafkovy diagnózy nemoci, která s minulým stoletím nezmizela: o prohlubující se úzkosti člověka, „probuzeného“ k vědomí existenciální samoty, nejistoty a strachu v odcizeném světě. To, že mu po marném zápase jeho „procesu“ nezbývá než přijmout svůj úděl, je ještě závěr autorův. Oproti románu ho Josef K. naplní vlastní rukou, což je logické vyústění celkové subjektivizace příběhu, který v nastudování Divadla Komedie opustil autorovo objektivně věcné podání. Právě v této subjektivizaci příběhu a v závěrečném zpěvu (či křiku) je nový „dobový pocit“ obsažen asi nejsilněji.
|
|
|
|
Jana Patočková, divadlo.cz, 14. září 2007
|
|