scena.cz
NOSFERATU – ČERNÉ MŮRY NAŠICH ŽIVOTŮ
|
|
|
Tajemství i lehce perverzní humor
Temná témata jsou v módě. Nosferatu, který se proslavil v Murnauově filmu Nosferatu, symfonie hrůzy z roku 1922, znamená prý v rumuštině upír. Dnešní podoba upíra je ovšem poněkud jiná, může se k nám přiblížit v podobě elegantně oblečeného muže s distingvovaným hlasem, tak jak je to právě v inscenaci divadla Komedie. Nemá v sobě prvoplánovou hrozivost, je tam spíše jakési tajemství, které do konce není prozrazeno. Netušíme, kde se vzala všechna ta hrůza a proč. Ale je to právě on, který roztáčí všechna kola, jemnými pohyby rukou a záchvěvy v obličeji, úlisně vemlouvavým tónem. Jeho pomocnice naopak jsou přímo řvoucím příkladem kýčovitosti.
Ale všechno se v kotlíku hrůzy uvařilo a z jakých ingrediencí, dozvídáme se jen prostřednictvím hrdiny poničeného zážitkem v rumunských horách. Je to jako by se ocitl v jakémsi prostoru mezi snem a skutečností a vlastně sám nedokáže zcela rekonstruovat, co to vlastně bylo. Možná, že se mu to vše jen zdálo ve snu povzbuzeném nočním děsem způsobeným požitím nabídnutého nápoje. Jiří Černý lehce dekadentní mladík, spoutaný předsudky prožívá v horečnatém snu veškeré perverze, které snad dřímaly někde hluboko v jeho podvědomí. Jako by to bylo nakažlivé, přiváží dotek zla i do Londýna, a dotkne se i jeho dosud nezkažené ženy (Ivana Uhlířová). Hrabě Drákula (Stanislav Majer) je nebezpečný právě svou zdánlivou nenápadností. Jeho protivníkem je profesor Van Helsing Martina Fingera. Ten je stejně nenápadný, ale zároveň v sobě nese stejně tvrdohlavý hrot nesmlouvavosti. Dobro a zlo má mezi sebou velmi křehkou rovnováhu, a uvědomujeme si, že ti „kladní“ jsou stejně podivní jako jejich protivník. Martin Pechlát jako dr. Seward jako by se snažil vnášet do tohoto podivného světa řád, ale jeho nešikovnost dovolovala, aby mu vše proklouzávalo mezi prsty.
Drákulovská historka není příliš příběhem, ale spíše introspektivou jednotlivých postav. Jinými slovy- noční můry vyrůstají z našeho nitra a přicházející zlo má podobu lehce elegantní, nenápadně vtíravou či naopak křiklavě kýčovitou.
Scénicky vyniká práce se světlem a stíny, která zároveň vyžaduje přesnou pohybovou práci herců. Celá hra se odehrává v jakémsi nedefinovatelném světě mezi snem a skutečností, do kterého nás vtáhne jako do pavoučí sítě. Prázdná scéna má na bocích dvě velké osvětlené kruhovité plochy, a zatímco hlavní hrdina Jonathan je se svým stínem neustále konfrontován, Drákula zůstává „beze stínu.“
Inscenace Davida Jařaba má v sobě tajemství i lehce perverzní humor, otázkou je, jaký pocit u publika převáží. Samozřejmě, že toto představení je určeno pro specifické publikum, vyznavače lehce dekadentní temnoty duše. Působí se tu na smysly a záleží na divácích, zda budou ochotni tuto více pohybovou nežli textově výraznou stylizaci přijmout. Vzhledem k permanentně ztemnělému jevišti může i na vás chvílemi přijít chvíle zatmění.
|
|
|
|
Jana Soprová, scena.cz, 10. prosince 2007
|
|